Zdravotní a ekonomická krize vyvolaná nemocí covid-19 vystavila v roce 2020 Českou republiku, stejně jako naprostou většinu ostatních zemí, zásadním zkouškám, které otestovaly soudržnost společnosti, výkonnost státní správy i schopnost politiky hledat racionální řešení.
Naše země zvládla ve srovnání s celou řadou zemí, které zaspaly, jarní fázi epidemie relativně dobře, protože vláda zareagovala rychle, s pomocí radikálních plošných opatření. Česká republika celkově uspěla i navzdory pochybením v zásobování hygienickými pomůckami a v zavádění efektivního masového testování.
Krizi poměrně dobře ustál i právní stát, jakkoliv zákaz cestování českých občanů do zahraničí během jarní fáze krize byl zjevně neústavní. Soudy se ale postavily proti snahám vlády svěřit ministerstvu zdravotnictví taková opatření, která může podle platných zákonů činit jen vláda jako celek–navíc většinou jen v nouzovém stavu.
Problematické bylo i váhání premiéra Andreje Babiše na začátku krize v otázce ustavení Ústředního krizového štábu, v jehož čele měl automaticky stanout ministr vnitra Jan Hamáček. Když už Babiš s ustavením krizového štábu souhlasil, prosadil do jeho čela v rozporu se zákonem nejprve epidemiologa Romana Prymulu. Obecně bylo ale počínání vlády podrobeno kontrole parlamentu, včetně několika žádostí vlády o vyhlášení nouzového stavu.
Česká republika tak především doplácela na konflikt mezi potřebou dát prioritu politicky zaštítěným odborným rozhodnutím a populistickými instinkty premiéra. Jeho snahy být vidět a rozhodovat i o odborných záležitostech začaly mít navrch během léta, kdy míra nákazy na čas ustoupila. Reakce Babišovy vlády na zhoršující se zdravotnickou situaci na konci léta byla laxní i kvůli vidině úspěchu v říjnových krajských volbách. Výsledkem byl strmý růst počtu nakažených, hospitalizací i úmrtí, který v přepočtu na sto tisíc obyvatel katapultoval Českou republiku do světové špičky.
Rovnováhu mezi politikou a expertním rozumem se bohužel nepodařilo najít ani později. Vláda se sice v říjnu podřídila doporučením expertů a zavedla pětistupňový systém PES, v němž měly být jednotlivé stupně nákazy (určované řadou indikátorů) pevně vázány na opatření, která v tom kterém stupni platí, ale zřejmě kvůli obavám z reakcí z veřejnosti, která byla stále méně ochotná respektovat přísná opatření po letním chaotickém počínání vlády, před Vánoci systém PES rozmělnila. Česká republika tak na konci roku opět začala šplhat na nejvyšší světové příčky v počtu nakažených, hospitalizovaných i obětí v přepočtu na sto tisíc obyvatel.
Nadřazování momentálních politických zájmů expertnímu mínění neskončilo, ani když ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, vzděláním právníka, nahradili nejprve epidemiolog Roman Prymula a po něm lékař Jan Blatný. Důvěryhodnost vlády přitom slábla nejen kvůli chaotické komunikaci, ale i kvůli excesům, jakými bylo nedodržování restrikcí samotnými politiky. Obětí se nakonec stal i ministr Prymula, když byl médii přistižen na schůzce v restauraci v době, kdy dle jeho vlastních nařízení měly být restaurace zavřeny.
Poměrně málo efektivní byla i vládní ekonomická pomoc. Parlament sice na žádost vlády schválil na jaře záchranný fond ve výši 500 miliard korun, ale už během léta se ukázalo, že řada lidí a firem postižených krizí vládní pomoc nedostává buď vůbec, nebo ji dostává pozdě, často až po byrokratických průtazích.
Populismus bohužel ovlivnil i přijetí daňového balíčku na konci roku. Zrušení superhrubé mzdy, doprovozené snížením daní z příjmu bez toho, že by vláda hledala úspory nebo zvýšila jiné daně, způsobilo konflikt ve vlání koalici, a hnutí ANO nakonec mohlo balíček schválit především zásluhou pomoci opozičních občanských demokratů. Vládní ČSSD se proti balíčku prosazovaném Babišem postavila i kvůli tomu, že daňové změny připraví státní rozpočet o zhruba sto miliard ročně. Přijetí balíčku tak dál oslabilo dřívější relativně odpovědné hospodaření země, které ji přinášelo uznání předních ratingových agentur.
Slabá a mnoha hlasy mluvící zůstala v krizovém roce i česká zahraniční politika. Dominoval ji vcelku zbytečný spor o cestu předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan, kterou splnil záměr svého předchůdce Jaroslava Kubery, který zemřel v lednu roku 2020. Jako stále problematičtější se během roku jevilo trvání předních politiků na pokračujícím intenzivním angažmá České republiky ve visegrádském uskupení, v němž Polsko a Maďarsko čelily prohlubující se kritice Evropské unie kvůli porušování pravidel právního státu. Česká republika se nicméně chovala poměrně konstruktivně při jednáních o obřím záchranném balíku EU, z něhož bude významně profitovat. Důvěra v EU u nás na konci roku významně stoupla.
Koronakrize bohužel ukázala nejenom značnou slabost státní správy u nás, ale i politiky. Vedla k nemalému poklesu důvěry jak v premiéra Babiše, tak prezidenta Miloše Zemana. Dosti chaotické počínání vlády se zhruba od léta začalo odrážet i v postupném propadu preferencí Babišova hnutí ANO, přičemž opoziční strany po letech neshod byly konečně schopné vytvořit dvě koalice, které mají reálnou šanci ohrozit hnutí ANO v příštích volbách.
Ty se ovšem konají až za téměř deset měsíců, a i kdyby po nich došlo ke změně vlády, Česká republika se bude muset i po většinu roku 2021potýkat z dopady počínání vlády v tom právě skončeném, včetně prozatím pokulhávající organizace očkování vakcínami proti nemoci covid-19.
ČRo Plus, 1.1.2021