V souvislosti s volbou vedení nové Poslanecké sněmovny se rozhořela debata, zda je správné, že nová sněmovní většina koalic Spolu a PirStan odmítá zvolit do místopředsednického postu představitele hnutí Svoboda a přímá demokracie. SPD navrhla do této pozice svého předsedu Tomia Okamuru, který stejnou pozici zastával v minulém volebním období.
Ti, kdo hájí tezi, že ve vedení Sněmovny by zástupce SPD měl být, nejčastěji argumentují poměrností. Jelikož Sněmovna je sama svým složením výrazem systému poměrného zastoupení, které odráží rozložení politických postojů ve společnosti, mělo by prý ve vedení být coby politická reprezentant určitého segmentu společnosti i hnutí SPD.
Předseda SPD Tomio Okamura a jeho kolegové z vedení SPD navíc argumentují, že obvinění na adresu SPD, že je to politický subjekt s extrémistickými názory a postoji, kvůli nimž ji strany rodící se vládní koalice nechtějí ve vedení Sněmovny, jsou lichá. SPD navíc prý ani nezpochybňuje demokratické uspořádání země. Jen má o uskutečňování demokracie jiné představy—kupříkladu v podobě mnohem většího využití referend.
Ani to, že je SPD stranou nesystémovou (přinejmenším v tom, že je proti většinově sdílené zahraničně politické orientaci České republiky, jako je členství v Evropské unii a v NATO, a že zní často jako zesilovač postojů Ruska u nás), ji i podle některých politologů a komentátorů nemá diskvalifikovat. Je prý legitimní součástí politického spektra, volilo ji koneckonců okolo půlmiliónu lidí.
Demokratická většina versus radikalismus
Jeden z argumentů zastánců účasti SPD ve vedení Sněmovny zní, že nezvolení představitele strany do místopředsednické funkce je nedemokratické. Do místopředsednických pozic byli koneckonců zvoleni i představitelé stran, jejichž poslanecké kluby budou mnohem menší než dvacetičlenný klub SPD. To prý jen umocňuje nedemokratičnost počínání rodící se vládní koalice.
Jistá slabina tohoto argumentu spočívá už v tom, že v jednacím řádu Sněmovny, ani v jakémkoliv dalším právním předpisu se nedočteme nic o tom, že by vedení Sněmovny mělo být automatickým odrazem síly politických stran ve volbách. Vedení Sněmovny se volí na základě dohod mezi politickými stranami, v tajné volbě.
Vedení stran pětikoalice by si asi jen těžko dokázalo vynutit na svých poslancích, aby všichni v tajné volbě podpořili při volbě místopředsedů kandidáta strany, kterou považují za extrémistickou. Už jen s ohledem na tuto faktickou nevynutitelnost zvolení někoho z SPD do vedení Sněmovny za přispění poslanců stran hlásících se k liberální demokracii a prozápadní orientaci země, je čestnější, když se lídři stran pětikoalice otevřeně dohodli, že volbu Okamury do místopředsednické pozice nepodpoří.
Ani argument, že Okamura byl místopředsedou v minulém volebním období, neobstojí. Už proto, že mu ke zvolení dopomohlo především hnutí ANO z ryze taktických důvodů. Jeho lídr Andrej Babiš potřeboval pomoc SPD během své první, jednobarevné vlády ANO ke schvalování některých zákonů (spolu s komunisty). A věděl, že i po případném ustavení své druhé vlády s většinovou podporou bude potřebovat SPD vzhledem ke křehkosti své pozice jako „zálohu“.
Účast SPD ve vedení Sněmovny tedy nebyla v letech 2017 až 2021 výrazem demokratického cítění Babiše, ale jen taktický kalkul. SPD byla po celou dobu jakýmsi tichým členem vládní koalice, jejíž vedoucí síla, ANO, sama má problémy s demokracií.
Někteří političtí analytici poukazují na to, že pro to, aby SPD byla na základě poměrnosti reprezentována ve vedení Sněmovny, lze využít příklad KSČM. Její předseda Vojtěch Filip byl ve vedení dolní komory parlamentu během několika volebních období od roku 2002.
Jenže lze nabídnout protiargument, že ačkoliv KSČM byla částí politického spektra považována za stranu nesystémovou a protestní, pokud jde o její postoje k polistopadové transformaci a zahraniční politice země, nikdy nebyla spojována s rasismem a vyvoláváním extrémistických nálad. Odpor k ní se pojil spíše s praxí její předchůdkyně, KSČ. A neochoty strany jasně se od této minulosti distancovat.
Havlovská praxe a německý příklad
KSČM prorazila do vedení Sněmovny až na konci prezidentství Václava Havla. Ten sice uznával, že KSČM je legitimní politickou silou v tom smyslu, že zastupuje část společnosti, ale sám se odmítal s představiteli KSČM stýkat.
V 90. letech Havel také odmítal legitimizovat Republikánskou stranu Miroslava Sládka tím, že by se s jejími představiteli stýkal. I Havlovo počínání bylo tehdy kritizováno jako ne úplně demokratické, vždyť byl koneckonců zvolen do čela státu jako prezident všech občanů. Havel se ale přesto až do konce svého prezidentství držel zásady, že s antisystémovými, popřípadě nedemokratickými politickými silami se nejen nejedná, ale že je třeba aktivně ukazovat, co jsou zač.
O mnoho let později, v roce 2018, publikovali američtí politologové Daniel Ziblatt a Steven Levitsky knihu Jak umírají demokracie, v níž na základě analýzy historických příkladů argumentují, ve shodě s Havlovou praxí, že největší chybou demokratů, která vedla k přeměně demokracií v autoritářské režimy, byla víra demokratů, že nedemokratické či antisystémové politické síly lze „civilizovat“ tím, že jim demokraté dělají ústupky a akomodují v nitru demokratického systému. Opak se ukázal být pravdou: nedemokratický virus a nevybíravé praktiky autoritářů nakonec rozežraly demokratický systém.
Ve shodě s tím, co jako obranu proti takovým silám doporučují Ziblatt a Levitsky (tedy jejich důslednou ostrakizaci, a vystavování jejich prohřešků proti demokracii a dobrým mravům na pranýř) se už nějakou dobu chová německá politická reprezentace. I proto, že právě v Německu pomohla Hitlerovi k moci víra demokratů, že ho lze „civilizovat“, když se na něj budou aplikovat stejná demokratická pravidla a očekávání, jaká mezi sebou dodržují demokratické síly.
Německé demokratické strany se tudíž dohodly poté, co se do Bundestagu dostala krajně pravicová strana Alternativa pro Německo, že jí neumožní poměrné zastoupení ve vedení Bundestagu. Argumenty, že taková ostrakizace AfD jen posílí, se ukázaly být v nedávných volbách liché. Strana—i zásluhou toho, že byla „vystavena na pranýř“—oslabila.
SPD a její praxe
Slyšíme, že izolování SPD jen posílí její podporu. Ve skutečnosti historické příklady svědčí opaku. Republikáni Miroslava Sládka—obdoba SPD v 90.letech–neposílili kvůli tomu, že jimi Havel otevřeně pohrdal, a že nezískali pozice ve vedení Sněmovny. Naopak, strana postupně oslabila a nakonec z parlamentní politiky zmizela.
Někteří zastánci rovného zacházení s SPD argumentují, že v programu Okamurovy strany nenajdeme nic zásadně nedemokratického, ba, že některé její politické návrhy jsou racionální. A že zprávu ministerstva vnitra, která upozorňuje na extrémistické tendence SPD, nelze vnímat tak, že SPD je prostě extrémistická strana. Kdyby prý byla, musela by být zakázána.
To ovšem vědí i politické strany pětikoalice, které se dohodly, že SPD ve vedení Sněmovny nechtějí. Jako dostatečné důvody k odmítnutí účasti SPD ve vedení Sněmovny vidí různé aspekty její praxe.
Těmi jsou opakované výtrysky rasismu a xenofobie jejích členů, představitelů a podporovatelů. Nebo implicitní útoky představitelů SPD na romskou komunitu prostřednictvím rétoriky o „slušných lidech“, kteří si na rozdíl od nepřizpůsobivých zaslouží naši podporu. Či výroky, že koncentrační tábor v Letech nebyl žádný koncentrák. A v neposlední řadě též výpady proti Romům, homosexuálům a Židům z úst stranického tajemníka Jaroslava Staníka, za něž byl odsouzen k vězení. Popřípadě plánovaný teroristický útok důchodce Jaromíra Baldy, příznivce SPD, též odsouzeného do vězení.
Demokratickým stranám by ale jako překážka ke zvolení Okamury do čela Sněmovny mohlo stačit i jen volání SPD po vystoupení České republiky z EU a důvodná podezření, že je strana—podobně jako mnoho jiných krajně pravicových formací v Evropě—částečně financována putinovským Ruskem. Agresivní kroky země, která Českou republiku zařadila na seznam svých nepřátel, SPD opakovaně zlehčuje nebo hájí.
Pozice místopředsedy Sněmovny má i reprezentační rozměr. Jinými slovy: předseda a místopředsedové Sněmovny reprezentují z titulů svých funkcí Českou republiku i v zahraničí. Koalice stran hájících liberální demokracii a prozápadní, proevropskou orientaci země tak nemá žádný důvod svěřit i třeba jen malý kousek výkonu zahraniční politiky straně, která stojí v příkrém rozporu s její zahraničně-politickou linií.
Když někteří politici a analytici říkají, že ostrakizací SPD demokratické strany ignorují půl miliónu jejích voličů, lze namítnout, že je v pořádku, když se voliči SPD jasně dozvědí, že bohužel hledají politický domov u strany, kterou komunita těch demokratických nehodlá pozvat ke společnému stolu.
Deník Referendum, 12.11.2021