Západní demokracie, zejména ty evropské, předvádějí ve vztahu k pomoci Ukrajině napadené Ruskem nemalou míru pokrytectví. Na jedné straně tvrdí, že na Ukrajině se bojuje i za nás, a že pokud se Rusko nepodaří zastavit, zaplatíme vysokou cenu, přičemž oceňují oběti a nasazení Ukrajiny. Schválily sankce proti Rusku, a Ukrajině dodávají vojenskou a ekonomickou pomoc.
Na straně druhé nedělají dost, aby se Ukrajina skutečně mohla ubránit, nebo dokonce Rusko porazit tím, že ho zatlačí za hranice před rokem 2014. Většina západních lídrů opakuje, že s Ruskem není možné jednat o míru, protože by to v tomto okamžiku znamenalo faktické uznání ruských teritoriálních zisků na úkor Ukrajiny, ale mnozí jako by si vítězství Ukrajiny, které by mohlo jednání o míru umožnit za důstojnějších podmínek, nepřáli. Bojí se, jak by Rusko, vyzbrojené jadernými zbraněmi, mohlo na takovou potupu reagovat.
Rusko tento narativ aktivně přiživuje. Příkladem může být nedávné zveřejnění starších strategických dokumentů, podle nichž je práh pro nasazení taktických jaderných zbraní Ruskem nižší, než se obecně předpokládalo. Ruští představitelé opakovaně hrozí i použitím strategických jaderných zbraní, pokud by Rusko čelilo útoku na své území nebo mělo utrpět porážku konvenčními zbraněmi. A ruští politici nevylučují, že by Rusko mohlo napadnout i členské země NATO, zejména prý ty, kde jsou pošlapávána práva ruských menšin.
Je Ukrajina suverénní stát?
Největší míra západního pokrytectví se vztahuje k asymetrii, kterou si Západ nechal Ruskem vnutit, pokud jde o to, co jiné státy smějí na Ukrajině podnikat. Západ opakuje, že Ukrajina je suverénní stát, který Rusko brutálně napadlo, a porušilo tak mezinárodní právo. Dopouští se na Ukrajině válečných zločinů.
Zároveň Západ fakticky přijal argumentaci Ruska, že nesmí překročit určité meze vojenské pomoci Ukrajině, protože by to Rusko mohlo považovat za provokaci. Jinými slovy: Západ tvrdí, že Ukrajina je suverénní stát, ale pokud by jako suverénní stát požádala na základě bilaterálních dohod západní státy o pomoc v podobě kupříkladu nasazení jejich vojáků k obraně Ukrajiny, nebo k ochraně svého vzdušného prostoru, západní státy ji nevyhoví, protože by tak mohly údajně vyprovokovat Rusko k eskalaci války.
Pokrytectví jde tak daleko, že většina západních zemí odmítá Ukrajině dodat rakety s delším doletem z obav, že by tyto rakety mohly být použity k útokům na území Ruska. Putinova armáda sice může bombardovat území údajně suverénního státu, který Západ podporuje, vlastními raketami–často zbaběle odpalovanými z letadel nad ruským územím nebo lodí v ruských výsostných vodách. Ukrajina ale nemá mít možnost takové útoky oplácet stejnou mincí, aby Rusko zbytečně neprovokovala.
Podobné je to s ochranou ukrajinského vzdušného prostoru. Západ se v této otázce podrobil ruskému vyhrožování, že vyslání jeho letadel k ochraně vzdušného prostoru Ukrajiny, by Rusko považovalo za akt války proti sobě. Jinými slovy: Rusko může nad území Ukrajiny vysílat svoje letadla a beztrestně bombardovat cíle na Ukrajině, ta ovšem nemá mít právo na to, aby ji její údajní spojenci na Západě pomohli její vzdušný prostor chránit.
Když se Emmanuel Macron pokusil na nedávné konferenci v Paříži tuto zeď pokrytectví prorazit v podobě návrhu, že by některé západní země mohly na Ukrajinu poslat svoje vojáky na základě bilaterálních dohod, následovala vlna odmítavých reakcí ze strany řady evropských zemí. Macronův návrh byl dokonce některými vykreslován jako nebezpečný pokus o eskalaci konfliktu.
Macron přitom navrhl něco, co by mělo být považováno za normální v situaci, kdy tvrdíme, že je Ukrajina suverénní stát. Takový suverénní stát by měl mít právo uzavřít dohody o vojenské pomoci s jakoukoliv jinou zemí. Obzvlášť pokud takové dohody směřují k obraně vlastního území, nikoliv k útočné válce.
Z Ruska slyšíme, že je ve válce s kolektivním Západem, nikoliv jen s Ukrajinou. Macron správně připomněl, že Rusko je tedy třeba zastavit ještě na Ukrajině. Odpovědí mu z většiny zemí bylo, že rozhodně neuvažují o vyslání svých vojáků na Ukrajinu a budou se držet dosavadní politiky vojenské a materiální pomoci.
Vojenská pomoc
Tato pomoc ovšem nefunguje tak, jak by měla, a Ukrajina začíná válku prohrávat. Je pěkné, že se konají mezinárodní konference, na nichž západní státy slibují dodat ty či ony zbraně, skutek ale utek.
Už měsíce tak sledujeme zprávy z fronty na východní Ukrajině, kde se vyčerpaní ukrajinští vojáci brání ruské převaze se stále menšími zásobami munice a techniky. Západní politici sice málokdy opomenou zdůraznit, že se na Ukrajině bojuje i za nás, ale zdaleka nedělají vše, co by bylo možné, aby Ukrajincům umožnili efektivně bojovat, a vůbec už ne válku „i za nás“ vyhrát.
Konflikt už trvá dva roky. Za tu dobu nebyly evropské země, které Ukrajinu podporují, schopné zorganizovat natolik efektivní systém výroby zbraní a munice, a jejich dodávek na Ukrajinu, aby to poslední, co slyšíme, bylo, že Ukrajina se nemá čím bránit.
Zatímco Rusko přešlo na válečnou ekonomiku, západní země hlásí, že jejich muniční sklady zejí prázdnotou. Zvýšení produkce zbrojovek drhne, takže se nakonec munice hledá všude po světě v podobě české iniciativy. Mezitím Rusko dostává stabilní přísun munice nejen z vlastních továren, ale i ze Severní Koreji. A drony i rakety z Iránu, možná i z Číny.
Sankce
Posledně zmíněný fakt ilustruje i to, jak děravý je západní systém sankcí proti Rusku. Země Evropské unie se sice vesměs odstřihly od ruského plynu a ropy, do Ruska není možné přímo vyvážet řadu technologií. Na sankčních seznamech je i řada konkrétních lidí v Rusku, včetně nejvyšších představitelů.
Jenže sankce jsou za pasivního přihlížení Západu v mnoha případech obcházeny. Podle různých zpráv Rusko dováží svoji ropu do ropných terminálů v Turecku, odkud je přeprodávána obchodníky dál, a končí i v Evropě.
Řada technologií a dalšího zboží na sankčních seznamech, se do Ruska pašuje přes země, jako jsou Gruzie, Kyrgyzstán nebo Tádžikistán. Nedávno vyšlo najevo, že obchodní obrat firem z Velké Británie, která jinak patří k nejostřejším odpůrcům Ruska, s Kyrgyzstánem nebo Tádžikistánem vzrostl od uvalení prvních balíků sankcí několikanásobně. Všem je jasné, kam většina dodávek zboží z těchto zemí dál směřuje, přesto proti tomu nikdo nic nepodniká.
Podobné je to s Čínou. Ta sice tvrdí, že technologie potřebné pro výrobu zbraní nebo zbraně do Ruska nedodává, je prý v konfliktu s Ukrajinou neutrální, jenže Ukrajina hlásí, že na bojišti nachází i zbytky zbraní a munice, které zjevně pocházejí z Číny. Západní politici sice občas hrozí, že by mohli při pokračování takových praktik, uvalit sankce i na Čínu, ale nic takového se neděje.
Úplným výsměchem západním snahám o omezení dodávek zbraní a potřebných technologií do Ruska jsou iránské dodávky dronů a raket. S jejich pomocí se Rusku podařilo na Ukrajině zničit celou řadu cílů, umírá kvůli nim mnoho ukrajinských civilistů, ale západní svět není schopen tomu učinit přítrž. Ať už s pomocí sankcí uvalených na Irán, anebo vojenským útokem na továrny v Iránu, které tyto zbraně vyrábějí.
Místo toho, západní země dodávají Ukrajině protivzdušné a protiraketové obrany, kterými se má Ukrajina bránit i iránským raketám a dronům. Ani těch ale Západ nedodává dost.
Evropská unie versus Rusko
Do jisté míry pokrytecké jsou i obavy z možného útoku Ruska na členské země Evropské unie a NATO. Ponechme stranou, že pokud by Rusko zaútočilo na členskou zemi NATO, nemělo by ve válce konvenčními zbraněmi nejmenší šanci, pokud by skutečně NATO zafungovalo tak, jak má.
Rusko je technologicky zaostalé, a masová produkce zastaralých zbraní, s pomocí válečné ekonomiky, mu sice může pomoci k úspěchům na Ukrajině, ale nemůže konkurovat západním technologiím, zejména těm americkým. Místo toho, aby Západ některé z těchto technologií dodával Ukrajině s cílem kompenzovat ruskou převahu v počtech vojáků, raději západní politici straší ruským útokem na některé západní země.
Dokonce i kdyby USA nakonec nebyly součástí této rovnice, protože v prezidentských volbách může zvítězit Donald Trump, pro nějž není prioritou ani NATO ani pomoc Ukrajině, Evropská unie je mnohem silnější než Rusko. Má téměř čtyřikrát více obyvatel než Rusko, její HDP je desetkrát vyšší než ten ruský, je technologicky vyspělejší. Francie a Velká Británie disponují kupříkladu letadlovými loděmi, které Rusko fakticky nemá.
Francie a Velká Británie, která navzdory brexitu zůstává součástí evropské obrany, mají dohromady také více než 400 jaderných bomb. To je sice zhruba patnáctkrát méně než Rusko, jenže tento počet zcela stačí na to, aby Rusko vědělo, že při případném použití jaderných zbraní vůči Evropě, bude zničeno. Takže volba sebevraždy, které v tomto případě Rusko čelí, není příliš odlišná od té, které by čelilo v jaderním konfliktu s USA, které mají podobný počet jaderných zbraní jako Rusko.
EU není ovšem navzdory této převaze schopná vytvořit Rusku jasnou vojenskou hráz. Vzhledem k nestabilním politickým poměrům v USA přitom už dávno měla pracovat na vytvoření vlastní obranné struktury—kupříkladu v podobě evropské větve NATO, která by mohla při neúčasti USA jednat samostatně.
Politická slabost
Z výše řečeného vyplývá, že problém Západu není v jeho reálné síle ve srovnání s Ruskem, ale v politické slabosti. Ta mimo jiné přispívá k tomu, že většina západních politiků přejala narativ Ruska, že větší angažmá Západu na Ukrajině by mohlo vést k válce Západu s Ruskem. Co na tom, že mnozí ruští představitelé jedním dechem tvrdí, že Rusko ve válce se Západem v podobě konfliktu na Ukrajině už je.
Žijeme tak v naprosté strategické schizofrenii. Většina západních politiků tvrdí, že na Ukrajině se bojuje i za nás. A rádi při pracném zdůvodňování různých dodávek na Ukrajinu straší možností, že by Rusko napadlo i členské země NATO, pokud ho nezastavíme na Ukrajině. Zároveň ji ale nepomáhají dostatečně tak, aby válku mohla vyhrát, anebo se–v poslední době–dokonce jen účinně bránit.
Nedá se samozřejmě vyloučit, že by Rusko v případě, že by válku začalo ztrácet, nesáhlo k použití jaderných zbraní. Ty jsou koneckonců tím jediným, co z něj dělá mocnost. Jenže pokud bude Západ postupovat v současném konfliktu podle ruských not, včetně strachu z ruských výhrůžek o použití jaderných zbraní, může to nakonec vést nejen k porážce Ukrajiny, ale skutečně i přímému střetu s Ruskem.
To by si přitom takový střet dobře rozmyslelo, kdyby proti němu stál silný oponent. Zatím se mu ovšem daří vůli Západu k vítězství nejen různě rozmělňovat, ale budovat si postupně v západních zemích páté kolony. Pokud střet s Ruskem prohrajeme, je mnohem pravděpodobnější, že se tak stane v podobě politické než vojenské porážky.
Deník Referendum, 1.3.2024