Způsob, jakým byl „vyřešen“ možný
bankrot Řecka, je naprostým selháním evropské demokratické levice, která byla
kdysi tahounem převratných sociálních změn a byla synonymem společenského
pokroku.
Od rozpadu bipolárního světa a
následné akcelerace ekonomické globalizace se ovšem dostala levice pod tlak.
Volný obchod a rychlý pohyb kapitálu v planetárním měřítku umožnily, aby
nadnárodní korporace sabotovaly model sociálního státu s pomocí levné pracovní
síly a zdrojů v rozvojových zemích, v nichž se navíc nemusely
obtěžovat nejrůznějšími ekologickými a právními regulemi, které se—i pod tlakem
levice—podařilo prosadit na Západě.
V posledních letech prudce
zesílil tlak, aby se této neférové konkurenci západní země přizpůsobily, což je
zabaleno do pěkných neoliberálních pouček o zeštíhlování státu, drahých
sociálních systémech, konkurenceschopnosti, atd. Řečeno obrazně, nemáme
kupříkladu Čínu tlačit k tomu, aby se přijala civilizované standardy práce
a podnikání, ale máme se sami stát „Čínou“.
Levice nástup globálního
kapitalismu zcela zaspala. Místo boje za jeho účinnou regulaci se postupně
posunula k pouhé obraně toho, co její „revoluční“ předchůdkyně kdysi
vybojovala.
V řecké krizi tak neměla
v podstatě žádné slovo. Vše se odehrávalo pod taktovkou konzervativní
německé politiky a neoliberálních formulí o nutnosti států spořit.
Neslyšeli jsme tudíž žádnou
vážnou diskuzi o možných levicových alternativách k řešením, která
předepsala Řecku německá pravicová politika. Nemluvilo se o možné
restrukturalizaci dluhu či oddlužení na celoevropské úrovni. Nemluvilo se
dokonce příliš ani o solidaritě se zemí, která si sice část svých problémů
zavinila sama, ale zároveň je pokusným králíkem pro globální věřitele.
Jedním z nejhlasitějších
odpůrců jakéhokoliv slitování s Řeckem v podobě odepsání části jeho
dluhů se stal slovenský levicový premiér Robert Fico. Symbol české
postkomunistické levice, prezident Miloš Zeman, zase mluví o tom, že Řecko musí
opustit eurozónu, jinak do ní prý nemůže vstoupit Česká republika. Po nějaké
hlubší „levicové“ diagnóze řecké krize a řešeních ani stopy.
Je pěkné, že dnešní levice
v souboji s „pravicí“ ještě stále občas vybojuje ten či onen přídavek pro
sociálně slabší nebo nějaké další sociální opatření. Logiku celého systému, v němž žijeme, ale
diktují dnes jiné než levicové strany, což je patrné i v diskuzích o
současné uprchlické vlně, v nichž jsou levicoví politici ve jménu ochrany
z toho, co ještě zbylo ze sociálního státu pro „našince“, často
radikálnější v odmítání jakékoliv solidarity, než politici pravicoví.
Demokratická levice se tak stává
v podstatě nepotřebnou. Není možné si ji spojit s programem žádných
zásadních změn. Nic podstatného a nového dnes nenabízí. Obranu
toho či onoho lépe zvládnou populisté.
Právo, 25.7.2015