S euroskeptiky se v české kotlině najednou roztrhl pytel. Jedni hrdě vyzývají k tomu, abychom se nesnižovali k lacinému eurooptimismu a dívali na Evropskou unii kriticky a bez bázně. Jiní zase nabádají, abychom se nenechali ponižovat kritickými posudky bruselských byrokratů, mluví o národní identitě a varují před nadřazováním evropských zákonů domácí legislativě. Legitimní debata o tom, kdy a jakým způsobem se vlastně máme vzdát části národní suverenity (což musíme eventuálně učinit, pokud se nic nezměnilo na oficiálně deklarované snaze připojit se k EU), se v českém provinciálním prostředí mění v občanům nesrozumitelné silácké řeči.
Kritický pohled na fungování EU je jistě v pořádku. Ale stejně jako by například kritika fungování školy zněla přesvědčivěji od premianta než od propadajícího žáka krčícího se v zadní lavici, tak zní momentálně kritika EU přesvědčivěji například od Maďarska než od českých politiků. Z jiného úhlu pohledu je se pak možné zeptat,
kam až může zajít kritika v případě kandidátů na členství v prestižním klubu. Za člena ho přece nepřijímáme my, ale on nás. Kritika EU by z postkomunistických úst a per zněla přesvědčivěji, kdyby politické a ekonomické standarty zemí klepajících na dveře klubu byly alespoň souměřitelné s členy klubu. Zatím tomu tak není.
Mezi českými demokratickými stranami má nejambivalentnější postoj k EU Občanská demokratická strana. Ačkoliv je jinak odpůrcem referenda, nyní volá po referendu o našem členství v EU. Je to jistě legitimní požadavek, ale v kontextu různých prohlášení předáků ODS o EU se lze tázat, co si vlastně ODS od referenda slibuje. Bude v případě jeho vyhlášení aktivně přesvědčovat občany, aby hlasovali pro vstup do unie, nebo budeme poslouchat melancholické stesky o tom, jak se můžeme v EU rozpustit jako kostka cukru v kávě?
Jinými slovy: chce ODS do unie nebo ne? Má být referendum o vstupu pouze podobným divadlem, které na Slovensku zinscenoval Vladimír Mečiar v případě hlasování o vstupu Slovenska do NATO? Z programu druhé nejsilnější strany a z posledních prohlášení jejích předáků vane stále intenzivnější odpor k EU. Nejde jenom o naše údajné rozpuštění v evropské kávě. Předáci ODS jsou otevřeně proti některým základním reformám, které EU považuje za podmínku členství, jako je například decentralizace státní správy. Platit daně přímo v Bruselu je nepřijatelné, stejně jako je nepřijatelná federalizace Evropy, či EU sestávající z jiných jednotek než národních států.
Co když ale v době našeho vstupu bude EU směřovat k federalizaci a regionalizaci? Nedávný pád evropské komise je náznakem, že se vývoj může pohybovat směrem k parlamentarizaci EU a tím i k federalizaci. Zavedením společné evropské měny ztratily národní státy veledůležitý nástroj–vlastní monetární politiku. Vytvoření společné fiskální politiky musí následovat, pokud se projekt společné měny nemá zhroutit. Pokud bude eventuálně vytvořen takzvaný druhý pilíř evropského sjednocování–společná bezpečnostní a zahraniční politika–bude vskutku otázkou, co z národních států ještě zbývá.
Je samozřejmě možné, že se proces sjednocování zpomalí, nebo nakonec ustrne na právně komplikovaných dohod mezi národními státy. Ať už je ale budoucí tvář EU jakákoliv, Česká republika se k EU prostě nemůže nepřipojit. Pokud mají někteří politici jiné představy, měli by občanům vysvětlit, jak vypadají jejich alternativy. Ta nejvěrohodnější vypadá asi takto: Píše se rok 2010. Zatímco „suverénní“ Česká republika, coby malý ostrůvek ve středu Evropy stojící mimo EU, svádí další „vepřovou“ válku s Bruselem, jsou Polsko, Maďarsko, a možná i Slovensko členy EU. Zatímco jejich občané, zboží a služby se mohou volně pohybovat po celém území EU, a jejich infrastruktura se rapidně zlepšuje díky strukturálním fondům EU, čeští občané podstupují ponižující hraniční prohlídky, kdykoliv chtějí do EU vyjet. České výrobky narážejí na celou řadu omezení.
Zatímco noví členové EU se rychle přizpůsobují politickým a ekonomickým standardům EU, v Čechách si v roce 2010 vládneme sami, podle svých vlastních standardů. Jak takové standarty vypadají, si není těžké představit: jsou velmi podobné těm současným. Normou není věcná spolupráce politiků na domácích i evropských projektech ale tupé hašteření. Pokud národní hospodářství roste, pravděpodobně neroste rychlostí, která by nás výrazně přibližovala západní Evropě.
Česká republika prostě není ani Norskem, s jeho přírodními zdroji, ani Švýcarskem, s jeho specifickou hospodářskou situací. Mimo EU zůstat nemůže, a vzhledem k tomu, že česká politická elita zatím prokázala pramalou schopnost rozumně vládnout, čím dříve se členem EU naše země stane, tím lépe. Namísto zavádějících řečí o suverenitě a zdravém euroskepticimu, by se čeští politici měli cele soustředit na jejich hlavní politický úkol několika příštích let. Tím je splnění všech kritérií členství v EU. Až se členy EU opravdu staneme, mohou se ti čeští politici, kteří se v silné politické soutěži uvnitř EU nerozpustí jako kostky cukru v kávě, plně soustředit na úvahy, jakým směrem by se EU měla v budoucnosti vyvíjet.
Lidové noviny – 24. 3. 1999