Nedávné průzkumy veřejného mínění znovu potvrdily to, co už před několika lety kritizoval Prezident Havel–více než polovina občanů této země se domnívá, že pro Romy by měly platit přísnější zákony než pro ostatní.
Tyto průzkumy přicházejí v době, kdy ještě ani neodzněly slova republikánského lídra Miroslava Sládka, který v parlamentu beztrestně pronesl rasistický projev namířený proti Romům. Republikánské periodikum Republika, volně k dostání v kterékoliv prodejně tisku, si pravidelně vyřizuje účty nejenom s Romy, ale i s Němci a Židy. Starostové různých měst a Česká obchodní inspekce zase vedou válku proti vietnamským stánkařům. Proč? Nikoliv proto, že jsou stánkaři, ale proto, že jsou Vietnamci.
Český parlament sice nedávno přijal rezoluci, v níž odsuzuje projevy rasismu a xenofobie, a instruoval příslušné ministry, aby takové projevy potírali. Ve světle zmíněných průzkumů veřejného mínění se ale zdá, že čeho je v české společnosti nejvíce zapotřebí, je osvěta a otevřená diskuse o rasismu. Mnozí čeští politici, a s nimi i většina společnosti, totiž přijali tezi, že demokracie je pouze systémem fungujících institucí a mechanismů. Ve skutečnosti demokracie je především jistá soustava vžitých postojů a chování většiny společnosti založených na toleranci. a úctě k základním principům právního státu.
A tolerance a úcta k právnímu státu jsou tím, čeho se v České republice ještě stále povážlivě nedostává. Je dokonce možné tvrdit, že nedostatek tolerance
a právní nihilismus jsou tím nejtěžším dědictvím, které si česká společnost sebou přinesla ze čtyřiceti let komunismu.
Jedním z důvodů, proč se toleranci a úctě k právnímu státu nejsme schopni naučit poněkud rychleji, je i skutečnost, že základní koncept transformace české společnosti v posledních letech kladl důraz především na ekonomické reformy. Neúcta k základním principům právního státu nejenom nebyla coby problém na pořadu dne předních politiků, ale mnozí přední politici tento stav věcí dokonce i nepřímo podporovali svými výroky zpochybňujícími smysl některých základních ústavních institucí, jako byl například Senát. Tato jistá neúcta k ústavě pak byla doprovázena nedostatkem politické kultury, která se projevovala absencí politické tolerance–neúctou opozice ke koalici a koalice k opozici.
Bylo by překvapující, kdyby byl průměrný občan tolerantnější a měl větší úctu k principům právního státu nežli průměrný politik. Přesto jsou výsledky již zmíněných průzkumů zarážející. Stejně zarážející je, že s výjimkou prezidenta Havla se žádný český politik nepozastavil nad tím, co nám říkají o stavu právního vědomí a obecné toleranci.
Romové žijí v evropském prostoru již mnoho staletí. Po celou tu dobu si udržovali svou vlastní kulturu a zvyky. To, jak se většina v každé společnosti vůči Romům chovala, vždy vypovídalo více o této většině nežli o Rómech samotných. Přístup většiny společnosti k Romům byl vždy testem tolerance–schopnosti žít v téže společnosti s těmi, kteří jsou o něco jiní nežli my. Byl testem schopnosti neničit nebo násilně nezasahovat do tradic a sociální struktury, které Romům umožňovaly nežít coby vykořeněná menšina.
Právo už svou podstatou nemůže být nerovné. Jakákoliv snaha o tvrdší právní přístup k jakékoliv menšině, je negací práva. Tolerantní většina se může rozhodnout dát handicapované menšině za určitých okolností určité výhody, ale pokusy aplikovat právo vůči menšině restriktivně, může pouze selhat. Navíc takové pokusy v historii často vyústily do společenských kalamit.
Zamysleli se respondenti zmíněných průzkumů nad tím, kdo by například určoval, kdo jsme „my“ a kdo jsou „oni“? Kdo by určoval, kdo je a není ryzí Čech? Komise ryzích Čechů? Nebo by rozhodovala barva kůže? A kdo by byl na řadě příště? Všichni stánkaři? Všichni hnědoocí? Nebo všichni, jejichž inteligenční kvocient nepřesahuje určitou úroveň? Neznáme podobné pokusy z ne tak nedávné minulosti? Nebyl snad tentýž český národ, v němž by dnes polovina lidí chtěla pro Romy speciální zákony, odsouzen před pouhým půlstoletím ke speciálnímu osudu nacisty, taktéž pouze proto, že nebyl jako oni?
Mnozí občané jsou po právu znepokojeni rostoucí kriminalitou. Vinit ale z takové kriminality určitou menšinu, vždy znamená především jistý alibismus většiny. Jestliže se určitá menšina skutečně dopouští vyššího počtu kriminálních činů nežli je průměr, existují pro takový jev sociální příčiny. Dokud takové příčiny budou existovat, žádné přísnější zákony problém nevyřeší. Navíc rozmáhající se názor, že „nám“ tu kriminalitu působí především „ti ostatní“–ti, které nepovažujeme za součást „nás“–je nejenom těžko dokazatelný ale ve své podstatě především rasistický.
Byli bychom skutečně bezpečnější, kdyby tu s námi „ti jiní“ nebyli? Jsou to například „ti jiní“, kdo rozebrali miliardová jmění českých bank? Mohli bychom být i nadále demokratickou společností, kdybychom „ty jiné“ buď vystěhovali (jak nám to navrhují někteří Republikáni) nebo na ně aplikovali jiné zákony nežli na zbytek společnosti?
Základní otázky, kterou by si ti čeští občané, kteří taková řešení schvalují, měli zodpovědět, jsou: Chceme demokracii nebo totalitní systém? Chceme společnost budovanou na nenávisti, omezování, a zákazech, nebo společnost založenou na otevřenosti, toleranci, a úctě k právu? Je na demokratickém státu, aby, bez rozdílu, trestal všechny , kdo zákon porušují a aby respektoval práva všech těch, kteří zákon dodržují. Jakákoliv jiná cesta je cestou zpět k nesvobodě.
Svobodné slovo – 21. 10. 1996