Pojem extremismus je módní a hojně užívaný i přesto, že ho je velmi složité definovat. A nebo právě proto. Každý si pod tímto pojmem představuje trochu něco jiného. Pro některé je to pohodlná škatulka, kam se dají zařadit všichni ti, kteří nesouhlasí s obecně sdíleným přesvědčením většiny. Pro jiné je spojen s extrémním chováním. Pro další s násilím.
To, co je v jedné společnosti obecně považováno za extrémní, nemusí být viděno jako extrémní ve společnosti jiné. Záleží na kultuře, historii, zvycích. Známý americký politolog Samuel Huntington zašel ve své poslední knize nazvané Střet civilizací tak daleko, že dokonce svým způsobem vůbec zpochybnil právo lidí náležících k jedné civilizaci soudit svými měřítky lidi náležející k civilizaci jiné.
Téměř všichni, ať už náležíme k jakékoliv civilizaci, se sice shodneme na některých základních hodnotách. Obdoby křesťanského desatera jsou v podstatě přítomny jako určitá morální páteř v každé civilizaci. To se však týká především jedinců. Pokud se podíváme na instituce a jejich fungování, uvidíme, že v rozdílných civilizačních a kulturních kontextech se k nim přistupuje rozdílným způsobem.
Demokratický Singapur není totéž jako demokratické Spojené státy. Tresty udílené v některých východoasijských zemích za přestupky a trestné činy, či postoje těchto zemí k cizincům, jsou v západních demokraciích představitelné pouze v programech extrémistických stran. Přesto by si žádný západní politik nedovolil
veřejně označit Thajsko nebo Singapur jako extrémistické státy.
Útok na základy islámského režimu v některých muslimských zemích může být většinou společnosti viděn jako extremismus stejně tak, jako by byl za extremismus považován pokus oslabit liberální demokratické instituce v kterékoliv západní zemi.
Relativismus obklopující pojem extremismus–pokud o něm mluvíme v globálním měřítku–jde tak daleko, že i pouhá propagace západních hodnot, o které my tolik stojíme a usilujeme, může být považována za extremismus. Smrt během teroristického činu považovaného za obranu určitých hodnot může být viděn jako extremismus těmi, kdo takové hodnoty nesdílejí, ale jako legitimní čin těmi, v jejichž zájmu byl spáchán.
Tento kulturně-civilizační relativismus ale neznamená, že se nelze shodnout alespoň na základních definicích některých forem extremismu. Mezinárodní společenství, reprezentované především Organizací spojených národů, si během let vytvořilo celou řadu mezinárodně akceptovaných norem, mezi které patří
například civilizované zacházení s uprchlíky či práva menšin. Z pohledu těchto mezinárodně sdílených hodnot je pak možné identifikovat jako extrémistické takové chování, které takové normy porušuje.
Z toho, co již bylo řečeno, ale též vyplývá, že za extrémismus nemusí být vždy a všude považováno zpochybňování demokratických pravidel hry či právního státu. Mezinárodní společenství se bylo schopné shodnout na určitém základním konceptu lidských práv. Instituce liberální demokracie, jak ukazuje naše zkušenost, jsou tím nejlepším známým garantem dodržování lidských práv. Ale samy tyto instituce nejsou universálním lidským právem. Jsou určitým civilizačním výtvorem.
Optimisté, jako je americký politolog Francis Fukuyama, věří ve vítězný postup liberálně demokratických institucí v globálním měřítku. Huntington naopak namítá, že západní civilizace je v úpadku a že není vůbec jisté, že se její politické instituce
dokáží trvale prosadit za jejími hranicemi. Mluvíme-li tedy o extremismu, musíme pečlivě rozlišovat extrémní činy a chování namířené proti hodnotám schvalovaným mezinárodním společenstvím od chování a činů namířených proti hodnotám naší civilizace. Neškodí si též připomenout, že mnohé z oněch dnes obecně sdílených hodnot prosazovaných mezinárodním společenstvím, jsou ve skutečnosti hodnoty naší–v globálním měřítku dominantní– západní civilizace. Samotný koncept lidských práv vyrůstá ze západní humanistické tradice, která má své kořeny nejen v judaisticko-křesťanských náboženských tradicích ale též v evropském racionalismu, který vyrostl z renesance a francouzského osvícenectví.
Samotné demokratické instituce a respekt pro demokratické mechanismy jsou poměrně novým úkazem i v západní civilizaci. Ještě před padesáti lety se tato civilizace dobře snášela s chováním, které by dnes bylo považováno za extrémní. Autoritářské režimy či kolonialismus založený často na teoriích o rasové nadřazenosti jsou jevy doby poměrně nedávno minulé. Mluvíme-li o dnes o extrémistech máme často na mysli právě skupiny a jedince, kteří se chovají a jednají tak, jak se před ne tak dlouhou dobou chovaly celé státní a národní útvary náležející k západní civilizaci.
Extremismus se prezentuje buď extrémními činy nebo extrémními názory. V historii se tyto dvě formy často doprovázejí. Extrémní názory jsou považovány za extrémní především proto, že je nesdílí většina společnosti. Proto, že míří proti civilizačně-filozofickému podloží společnosti, nebo–ještě přesněji–proti stavu věcí momentálně sdílenému a respektovanému většinou, která odráží již zmíněné civilizačně-filozofické hodnoty.
Řečeno poněkud jednodušeji: tak, jak se společnosti vyvíjejí, neustále si na základě svých historických tradic a nábožensko-filozofického zázemí vytvářejí normy chování, které jsou respektovány většinou. Extrémními názory a chováním se tak mohou jednoduše stát ty projevy, které by ještě před nedávnou dobou byly považovány za normální. To, že se extrémisté často uchylují k násilným činům, neznamená jenom to, že–viděno dnešníma západníma očima–jsou nedemokratičtí. Je to též způsobeno tím, že často nemají šanci být vyslyšeni jinak smýšlející většinou. Často reprezentují to, co se už přežilo–jako je tomu dnes například s různými odnožemi ortodoxního komunismu.
Často též ale reprezentují určitou obrannou reakci sociálního organismu právě proti procesu změny. Projevy xenofobie či projevy nenávisti vůči všemu cizímu jsou vyvolávány nejenom nedostatkem tolerance. Jsou též obrannou reakcí proti tomu, s čím se v procesu změny většina dokázala vypořádat a smířit. Většina západních společností akceptuje imigraci cizinců a toleruje je. Většina též akceptuje rychlé integrační procesy. Zároveň se ale určitá část společnosti s tímto stavem věcí nemůže smířit. Míra tohoto odporu pak závisí na rychlosti takových změn a jejich povaze.
Rychlý růst vlivu Le Penovy Národní fronty ve Francii byl částečně zapříčiněn právě tím, že byla do určité míry přeceněna schopnost společnosti–navíc společnosti tradičně lpící na své vlastní svébytné kultuře–absorbovat velké množství přistěhovalců a tolerovat rostoucí multikulturalismus. To, že většina těchto přistěhovalců pochází z arabských zemí a Afriky–tedy z civilizačně cizího prostředí–samozřejmě hraje důležitou roli. Z tohoto pohledu je existence poměrně silné extrémní pravice ve Francii pochopitelnější nežli existence extrémní pravice v Rakousku, v podobě Svobodných Jorga Heidera. Zatímco francouzská extrémní pravice může být demokratickou většinou alespoň částečně pacifikována tím, že se například zpřísní přistěhovalecké zákony, u Svobodných se jedná nejenom o xenofobii namířenou proti přistěhovalcům z východní Evropy ale i o záludný fašizující populismus opírající se o hesla, které známe dobře z dob před druhou světovou válkou.
Pestrá škála extrémistů v Evropě zahrnuje teroristické skupiny, neonacistické skupiny, a většinu krajně pravicových i krajně levicových stran. Svým způsobem jsou extrémisté pocházející z našeho vlastního civilizačního prostředí nebezpečnější nežli nejrůznější extrémistické skupiny opírající se o nám cizí civilizační hodnoty, jako je například Islám. Takoví extrémisté jsou nejen lépe viditelní ale vyvolávají téměř jednotnou obrannou reakci. Extrémisté, jako je Le Pen nebo Heider, kteří ke svým protidemokratickým tažením používají naší vlastní demokratické, západní terminologie, jsou nebezpečnější, neboť se s nimi hůře bojuje.
Čeští pravicoví extrémisté se více podobají právě Svobodným. Jejich hesla a myšlení jsou ve své podstatě namířeny proti demokracii. Nejsou jen jakousi nedemokratickou obranou reakcí proti změnám, které přesahují absorbční schopnosti společnosti. Jsou i programovým popřením demokracie tím, že požadují vládu silné ruky údajně v zájmu pořádku a práva. To, co je demokracii nejvíce nebezpečné, je přesvědčení tohoto typu extremistů, že liberální demokracie je příliš slabá na to, aby mohla skutečný pořádek a právo zajistit.
Liberální demokracie je poměrně nový koncept. Je založena především na tom, že se na základě permanentní diskuse neustále vyvíjí a přizpůsobuje novým podmínkám. Je to právě elastičnost moderní demokracie, která bude v nejbližší budoucnosti zásadní překážkou toho, aby se extrémistické skupiny vymkly kontrole většiny. Demokracie je totiž schopna se učit. Vstřebávat kladné podněty a reagovat na nebezpečí.
Dnešní liberální demokracie, tak jak je praktikována v západních zemích, může jistě být viděna jako zkažená, dekadentní, relativistická. Ale je to právě relativismus, opírající se o určité civilizační hodnoty, který demokracii umožňuje se neustále obnovovat a hledat nové cesty fungování. Tolerance je právě výrazem racionalistického relativismu–neustálého konfrontování a korigování mé pravdy ve střetu s „pravdami“ těch druhých. To, co činí demokracii zdánlivě slabou–tedy neustálé pochybování–jí nakonec činí silnou.
Extrémisté jsou v demokracii cizím tělesem, neboť znají pouze svou pravdu a jsou k jejímu prosazení ochotni užívat extrémních prostředků. Ale v tom též spočívá v moderních demokraciích jejich omezení, neboť se automaticky vyčleňují ze způsobu, jakým demokracie funguje a vyvolávají obrannou reakci.
Není nepředstavitelné, že v kombinaci velké sociální krize s takovým tempem změn, které ani demokratická společnost není schopna absorbovat, by mohlo dojít k růstu extrémismu, který by se demokracii jako systému mohl stát nebezpečným. Ale takové nebezpečí hrozí spíše novým, mladým demokraciích nežli těm zaběhnutým. Je tomu tak proto, že nové demokracie zatím ještě často nenaplnily demokratické instituce skutečným obsahem. Tolerance a neustálá diskuse založená na respektování jiných názorů nejsou zatím součástí mentální výbavy průměrného člověka.
Dnešní západní demokracie nejsou ty samé demokracie, které padly před válkou za oběť různým totalitním a autoritářským režimům. Jsou mnohem komplexnější ve všech směrech. Opírají se o demokratického ducha, jehož osvojení je generační záležitostí. Opírají se též o vysokou životní úroveň, existenci rozvinuté občanské společnosti, a robustní střední třídu. Stojí nejenom na soutěži svobodných jedinců ale i na solidaritě. Nové demokracie východní Evropy jsou více zranitelné, neboť jejich demokratické instituce jsou ještě stále často duté, bez skutečného obsahu, a neopírají se ani o rozvinutou střední třídu ani o občanskou společnost.
Extremismu se daří všude tam, kde může zneužívat deprivace a pocitu výlučnosti. Bude se mu tedy dařit spíše v nových demokraciích. V rozvinutých západních demokraciích bude míra extremismu ve společnosti záviset spíše na momentální schopnosti té které demokracie začít extremismus vidět jako problém. A začít se tedy vážně zabývat problémy, které extremismus plodí.
Týden 15 – 4. 4. 1997