Ve světle posledního vývoje na Slovensku a v česko-slovenských vztazích se už čeští politici nemohou omezit jen na příležitostnou kritiku vývoje na Slovensku. Jejich úkol je nyní mnohem složitější: přemýšlet co udělat, aby se situace na Slovensku zcela nevymkla i základním pravidlům demokracie, jakož i civilizovaného chování mezi státy, a nedestabilizovala tak celý region.
Mečiar a politici okolo něho již od ustavení vlastního státu hledají viníky nejrůznějších domácích problémů a mezinárodních neúspěchů Slovenska především mimo Slovensko. Důvodem tohoto postoje, jakož i domácích problémů, ale není jen jakási vrozená nedemokratičnost, která je slovenským politikům často připisována v Čechách. Důvodem je i to, že Slovensko–na rozdíl od svých višegrádských sousedů–právě nyní prochází procesem budování národního státu. Politický diskurz se tak odehrává prostřednictvím argumentů a rétoriky, které v Čechách, Polsku a Maďarsku odezněly už v první polovině tohoto století.
To, že na Slovensku jsme svědky kmenové mentality, neomlouvá nejrůznější prohřešky vůči demokracii. Vysvětluje ale, proč se Slovensko neustále cítí někým ohroženo. Proč neustále hledá viníky svých neúspěchů mimo sebe. Nejedná se tedy o stihomam Vladimíra Mečiara. Jedná se
o hluboce zakořeněné obavy a podezření vůči všemu cizímu, které je typické
pro každý národ procházející si touto fází vývoje.
Obavy z jakéhosi mezinárodního spiknutí vůči Slovensku nelze v myslích
značné části Slováků rozptýlit jednoduše tím, že označíme jejich předsedu vlády za duševně nemocného člověka. O spiknutí vůči Slovensku nemluví pouze Mečiar, ale i celá řada ostatních politiků. Jedná se o určitý druh mentality, se kterým můžeme hluboce nesouhlasit, ale který nevyléčíme tím, že se budeme ke Slovákům chovat jako puncovaní demokraté, kteří mají odpovědi na jejich otázky. Pozvat slovenského premiéra do Prahy s tím, že se mu nebude líbit co uslyší od našich předních politiků, je pro většinu Slováků bohapustý český paternalismus–i když to čeští demokraté myslí dobře.
Takové chování si může dovolit Evropská unie či NATO. Jejich kritéria jsou poměrně jasná a mají za sebou demokratickou historii. Zároveň se nelze slovenským politikům divit, že se oni diví například právě přístupu NATO k jejich zemi. Slovensko není autoritářským režimem. Je to demokracie, která má problémy. Slovensku se zatím nikdo nepokusil vysvětlit, proč nemá být přijato do NATO ono, ale může tam být Turecko, které lze jen těžko považovat za modelovou demokracii. Slovensku lze též těžko vysvětlit, proč
si čeští politici nezvou při vzájemných jednáních na „kobereček“ například již zmíněné turecké politiky. Dvojí standart je částečně to, co vytváří pocit konspirace.
Prezident Havel měl pravdu, když požadoval, aby NATO svá kritéria řádně vysvětlilo. Pokud jde o nás, situace na Slovensku se nedá odbýt tím, že Slovákům dobrácky budeme radit: buďte jako my, dodržujte demokratická pravidla, a vše bude v nejlepším pořádku. Z mnoha různých příčin–historických, geopolitických, i sociálně-psychologických–situace na Slovensku je a nějakou dobu ještě bude složitá. Hlavním úkolem české politiky není vyučovat Slovensko demokracii, ale snažit se nejrůznějšími cestami zabránit tomu, aby vývoj na Slovensku přerostl do opravdové krize ohrožující stabilitu celého regionu.
Je kontraproduktivní o naznačovat, že Slováci mají duševně chorého ministerského předsedu. A je kontraproduktivní se prostřednictvím médií přetahovat o zbytky bývalého federálního majetku. Česká strana by naopak měla co nejviditelněji demonstrovat svou vůli majetkové spory vyřešit. Je poněkud licoměrné se pohoršovat nad situací na Slovensku a slovenskými požadavky, když se již několik let neuskutečnila oficiální schůzka předsedů vlád z obou zemí. Svalovat v tomto kontextu vinu pouze na Vladimíra Mečiara je poněkud alibistické.
A je problematické poukazovat na slovenské nedostatky nyní, když už po několik let je nejviditelnějším českým postojem vůči Slovensku především politická lhostejnost. Jak by se například Václav Klaus mohl nyní zasazovat o demokracii na Slovensku, když mu před dvěma lety nestálo za to podpořit jediným oficiálním setkáním Moravčíkovu vládu?
V zájmu stability je především na místě se zdržet dalšího eskalování konfliktu se Slovenskem. Není třeba, aby se Prezident Havel Mečiarovi omlouval, ale nebylo by na škodu, kdyby se svá slova pokusil vysvětlit a ukončil tak trapnou vlnu vzájemného osočování. Se Slovenskem nemá smysl vést emocionální diskusi. Tím se česká politika pouze dostává na úroveň slovenské.
Pokud Mečiar a jeho spojenci veřejně mluví o spiknutí vůči Slovensku ohledně jeho pravděpodobného nepřijetí do NATO, českou politickou odpovědí by měly být věcné argumenty. Pokud Mečiar vytahuje otázku federálního majetku, odpovědí by měla být nabídka k okamžitému jednání. Na obecnější úrovni pak by česká politika měla neúnavně přesvědčovat Západ–tak, jak to již začala činit– že pokud při rozšiřování evropských struktur a NATO jde z větší části též o stabilitu a demokracii, může být vynechání Slovenska z integrační rovnice (při současném přijetí jeho sousedů) závažným historickým omylem.
Svobodné slovo – 16. 4. 1997