Ačkoliv se čtyřkoalici malých stran nepodařilo zabránit tomu, aby si ODS a ČSSD dohromady udržely v horní komoře ústavní většinu, senátní volby skončily jasným vítězstvím čtyřkoalice. Ta získala více senátorských křesel než občanští a sociální demokraté dohromady. Spolupráce obou velkých stran bude výsledky voleb natolik otřesena, že ústavní většinu nebudou pravděpodobně schopny smysluplně využít.
V tomto kontextu jsou výsledky senátních voleb porážkou opoziční smlouvy. Voliči jasně naznačili, že jsou nespokojeni spoluprací obou velkých stran za účelem potlačení vlivu stran menších. Nasvědčuje tomu koneckonců i fakt, že jen mizivá část voličů ČSSD volila pro kandidáty ODS tam, kde ČSSD neměla v druhém kole svého kandidáta. A totéž platilo i naopak. Obě velké strany budou muset z tohoto vývoje vyvodit důsledky, pokud nechtějí riskovat další politická fiaska.
Výsledky senátních voleb též znamenají, že již beztak slabá menšinová vláda ČSSD se stala ještě slabší a svým způsobem menšinovější. Ačkoliv Senát nemá na chod vlády přímý vliv, volby politicky výrazně oslabily stranu, která vládu zformovala. ČSSD bude muset z této skutečnosti vyvodit důsledky, pokud nechce, aby její vláda byla politicky stále více marginalizována a ve svých důsledcích i paralyzována. Jedinou možností jak z této pasti uniknout je, aby se ČSSD pokusila vládu rozšířit o další stranu či strany. Nejlogičtější je samozřejmě obrátit se na lidovce a doufat v podporu alespoň části Unie svobody. Jak lidovci tak US jsou ale po senátních volbách v mnohem silnější vyjednávací pozici, než byli po volbách do dolní komory.
Za normálních okolností by výsledky senátních voleb vedly k přehodnocení vztahů mezi pravicovými stranami. To je ale v českém kontextu velmi nepravděpodobné, neboť vztahy mezi lídry menších stran na straně jedné a vedením ODS na straně druhé jsou otráveny do takové míry, že je nebude v dohledné době možné výrazně zlepšit. Navíc posílení vyjednávacích pozic obou menších stran by bylo jen těžko stravitelné pro ODS. Vždyť ODS dala po červnových volbách přednost podivnému spojenectví s ČSSD především proto, že nechtěla nadále vyjednávat pracné koaliční kompromisy s menšími stranami.
Někteří komentátoři charakterizovali výsledky voleb jako vítězství pravice. To je ovšem analýza poněkud vratká hned z několika důvodů. Hlavní dělící čarou mezi stranami totiž bylo ve volbách nikoliv dělení na pravicové a levicové subjekty, ale dělení na malé a velké strany–na strany svázané opoziční smlouvou a na strany stojící mimo opoziční smlouvu. Zasloužily se o to především právě ODS a ČSSD, které uzavřením smlouvy, jejímž účelem bylo potlačit strany malé, jakoby zrušily klasické dělení politického spektra na levici a pravici. Je též ošidné charakterizovat lidovce jako stranu pravicovou. Jedná se spíše o stranu typicky středovou, která v poslední době jasně tíhne více ke spolupráci s ČSSD než s ODS.
Úspěch komunistů ve dvou volebních obvodech byl částečně důsledkem příklonu voličů k malým stranám, částečně důsledkem radikalizace voličů v některých regionech, ale též důsledkem velmi chabé účasti voličů. Komunisté, kteří mají tradičně nejdisciplinovanější voliče, profitovali ze skutečnosti, že voliči ostatních stran přišli v malém počtu. Je velmi pravděpodobné, že kdyby byla voličská účast jen o deset procent vyšší, komunisté by senátní křesla nevyhráli.
Nízká účast voličů je špatnou zprávou pro demokracii a možná tím nejdůležitějším poselstvím senátních voleb. Často používané odkazy na nízkou oblibu Senátu nestačí. Poměrně nízká byla totiž i účast ve volbách komunálních. Je jasné, že voliči jsou stále více znechuceni celkovou politickou atmosférou v zemi. Uzavření smlouvy mezi dvěma největšími stranami, které si před červnovými volbami šly
„po krku“, jenom posílilo pocit, že se politika neopírá o skutečné principy, a že voličský hlas stejně nemá žádnou váhu ve světle povolebních machinací. Nízké politikaření, které mnohdy v naší zemi nahrazuje politiku, též nepomáhá posilovat důvěru občanů v politické elity.
Výsledky senátních voleb jsou politicky závažné a měly by být pro naše politické strany popudem k zamyšlení. Jsou šancí k tomu, aby byla vytvořena většinová koalice politických sil, které zájmy státu a společnosti nadřadí vlastním úzkým zájmům stranickým. Česká republika si zaslouží, aby s ní politické strany přestaly experimentovat, a aby se pokusily vytvořit takovou většinovou vládu, která ukončí politickou a ekonomickou paralýzu v zemi. Opoziční smlouva, jako nástroj umožňující menšinové vládnutí jedné strany na základě cynického dělení moci, v senátních volbách propadla. Je proto nutné najít formuli, která postaví spolupráci politických stran na věcné základy v zájmu celé společnosti.
Hospodářské noviny – 24. 11. 1998