Když před rokem padla vláda Václava Klause, zdálo se, že se jedná o zlom, jehož výsledkem může být nejen radikální přeskupení celé politické scény ale i nastartování zadřeného motoru reforem. Dnes je možné spíše konstatovat, že se na české politické změně změnilo jen velmi málo.
K moci se sice nakonec dostala opoziční sociální demokracie, což byla a je důležitá demokratická zkušenost. Politická katarze, kterou leckdo očekával, se ale nedostavila. České politice dominují stejné tváře, jednající většinou v tom stylu, který z původně nadějné rozjeté České republiky již dávno před pádem Klausovy vlády udělal, politicky a ekonomicky, poněkud zapáchající stojatý rybník. Politické strany zatím většinou zůstávají v zajetí stejných stereotypů a ideologizujících postojů, které vyprovokovaly krizi, jež k pádu Klausovy vlády vedla.
Ilustrativní byla již reakce Občanské demokratické strany a Václava Klause samotného. Namísto kritické sebereflexe jsme si mohli vyslechnout nekonečné tirády o jakémsi sarajevském atentátu. Snaha kriticky analyzovat temné stranické financování či důvody ekonomické a politické krize byla nahražena uraženeckými pokusy falšovat dějiny. Pád vlády v situaci, kdy se více než rok zhoršovala situace v zemi, koaliční partneři si nemohli přijít na jméno, a kdy obliba vlády klesla pod 20 procent, by byl normální v kterékoliv vyspělé zemi. V našich poměrech se však jednalo o údajné spiknutí.
V plné nahotě se ukázalo, jak nedospělá je naše politická kultura. Politické strany se vyvinuly do nepřístupných bašt, které často zaštiťuje postava neomylného vůdce. Politika v českém pojetí je do velké míry vysoce personifikovanou hrou, která se často hraje bez zřetele na širší zájmy společnosti a státu.
Analýza vývoje z konce minulého roku tak zákonitě zdegenerovala do osobně laděných útoků a výčitek mezi partajními lídry. V tom jim zdatně asistovala řada komentátorů, z nichž mnozí se už v pavlačovitém prostředí české politiky zabydleli natolik, že hlubší analýzy nejsou ani schopni. Prezident Havel, který v loňské krizi neudělal nic jiného než to, že pomohl vytvořit vládu, která zemi dovedla se ctí k předčasným volbám, byl kritizován z různých stran za to, že údajně usiloval o vládu nepolitickou či jemu osobně milou. Tohoto úkolu se přitom zhostil v situaci, kdy někteří pravicoví politici spolu nebyli schopni komunikovat (natož pak zformovat vládu), ODS se rozštěpila,
a kdy sociální demokracie podíl na vládě odmítla až do předčasných voleb.
Vývoj po volbách v červnu tohoto roku definitivně ukázal, že česká politická scéna je zabydlena aktéry, kterým jde ve velké většině pouze o moc, různé druhy prebend, či úzké stranické zájmy. Nad svou stranicko-ideologickou úzkoprsost se nejprve nedokázala pozvednout Unie svobody. Možné širší zájmy státu, jako je potřeba většinové vlády schopné vést zemi do Evropské unie, obětovala ideologické výlučnosti. Smlouva mezi ČSSD a ODS, jakkoliv do ní byla ČSSD vtlačena okolnostmi, pak ukázala, že moc je to hlavní, o co jde ve zdánlivě urputném ideologickém boji obou těchto stran.
Není divu, že rok po pádu Klausovy vlády se země nachází v situaci, která je svým způsobem ještě horší nežli ta, která pád vlády vyprovokovala. Nemůže za to specificky ČSSD. Spíše za to může celá česká politická elita, která je ve velké většině beznadějně provinciální a do sebe zahleděná. Nízká účast voličů v senátních a komunálních volbách je často citována jako důkaz rostoucího znechucení voličů z politiky. Možná zajímavější je skutečnost, že komunální volby vyhráli na celé čáře nezávislí kandidáti bez stranických průkazek. Pokud politické strany (namísto toho, aby některé z nich obviňovaly jejich kritiky z nepolitické politiky) z tohoto zjevného poklesu jejich legitimity nedokáží vyvodit důsledky, mohlo by se stát, že se v budoucnosti bude v českých zemích opět hrát o samotnou demokracii.
MF Dnes – 27. 11. 1998