Stejně jako mnoho jiných oblastí politiky a společenského života byla v roce 1998 i zahraniční politika částečně přetnuta ve dví–v předvolební a povolební. Na rozdíl od mnoha jiných oblastí si ale zahraniční politika podržela větší míru kontinuity. Je tomu tak proto, že hlavní priority české zahraniční politiky jsou dány naším úsilím připojit se k Severoatlantické alianci a Evropské unii. Určitá míra diskontinuity se projevila spíše v těch oblastech zahraniční politiky, kde sociální demokracie měla výrazně jiný názor než její předchůdci a nebo tam, kde si změnu akcentů vyžádal vývoj v ostatních zemích, jako například na Slovensku.
Zahraniční politika první poloviny roku byla, co do svých ambic a možností, omezována především tím, že vláda Josefa Tošovského byla jen vládou přechodnou. Nemělo tedy smysl začínat velké iniciativy. Jedinou takovou iniciativou (i když o to důležitější), do které se Tošovského vláda pustila, byla její výrazná podpora procesu ratifikace našeho členství v NATO–a to jak v zahraničí tak doma. V obou případech si zahraniční politika pod taktovkou Jaroslava Šedivého vedla dobře. Stejně jako v letech předchozích se ukázalo, že profesionalita tvůrců a vykonavatelů zahraniční politiky je obecně vyšší než profesionalita tvůrců politiky domácí.
Rok 1998 byl ale výrazným zlomem, pokud jde právě o rozdíl mezi zahraniční a domácí politikou. Aktivní zahájení procesu našeho přibližování k EU a NATO totiž začalo zahraniční politiku výrazně internalizovat. Mnohá témata, která byla dříve tématy typicky zahraničně-politickými (jako například právě vyjednávání s NATO a EU), se stala tématy domácími. A pod lupou obou organizací se témata dříve typicky domácí začala stávat tématy zahraničně-politickými. Ve světle tohoto vývoje je jasné, že naprostou prioritou se stává koordinace práce ministerstev a jejich vzájemná komunikace.
Možná tuto prioritu měl na mysli Miloš Zeman, když vytvořil ve vládě ČSSD posty čtyřech místopředsedů, kteří mají koordinační pravomoci. V oblasti zahraniční politiky se ovšem tento model zatím příliš neosvědčil. Zahraniční politici, zejména ti v EU, nemají vždy zcela jasno, kdo vlastně je jejich partnerem v České republice.
Současná struktura vlády je problémem i z jiného důvodu. Vzrostl počet zdrojů zahraniční politiky a ta se někdy stává nepřehlednou. Ve vládě samotné existují tři výrazné zdroje zahraniční politiky: předseda vlády, ministr zahraničí, a místopředseda vlády odpovědný za koordinaci práce silových ministerstev (a zároveň odpovědný za koordinaci našich aktivit v přibližování k EU).
Opoziční smlouva mezi sociálními a občanskými demokraty zase zachovala ditochomii, která existuje již od roku 1996– předsedou poslanecké sněmovny je šéf největší opoziční strany. Václav Klaus má přitom svou vlastní zahraničně-politickou agendu, zejména pokud jde o jeho postoje k EU. Dalším výrazným zdrojem zahraniční politiky zůstává prezident. I když jsou jeho zahraničně-politické aktivity mnohem výrazněji koordinovány s vládou a ministerstvem zahraničí, než tomu bylo za dob vlád Klausových, některé třecí plochy samozřejmě není možné zcela odstranit. To se ukázalo například v některých rozdílných postojích Havla a vlády k otázce vysílání RFE-RL do Iráku a Iránu.
Vzhledem k existenci tolika výrazných zdrojů zahraniční politiky, působí česká zahraniční politika zejména v druhé polovině roku poněkud nekoordinovaně. Většina konkrétních zahraničně-politických selhání zatím byla ovšem zapříčiněna nikoliv prezidentem či předsedou parlamentu ale zejména určitou nekoordinovaností zahraničně-politických aktivit uvnitř sociálně-demokratické vlády. Jako příklady lze uvést různé signály vycházející z vlády vůči vysílání RFE-RL do Iráku a Iránu či výroky Miloše Zemana na adresu sudetských Němců během německé předvolební kampaně. Naštěstí se zdá, že práce vlády se v tomto směru
postupně profesionalizuje a různých disonancí v poslední době ubylo.
Postoje ČSSD k česko-německým vztahům se postupem času znormalizovaly. Vláda vcelku pružně reagovala na měnící se klima v Německu a podobně si počínala i ve světle kritiky EU na naší adresu. K nejdůležitější změně zahraničně-politických akcentů ovšem došlo ve vztazích se Slovenskem. Jak vláda tak prezident se aktivně chopili příležitosti vztahy se Slovenskem výrazně zlepšit po odchodu Mečiarovy vlády.
Obecně by české zahraniční politice prospělo, kdyby mluvila jedním hlasem. Je sice jasné, že ne vždy je možné vše naprosto dokonale koordinovat, ale například podpora ministra zahraničí bezjadernému statusu České republiky v rámci NATO bez toho, aby byl takový postoj koordinován s ostatními tvůrci zahraniční politiky a vyjadřoval tak skutečný, obecně sdílený národní zájem, je kontraproduktivní. To, aby česká zahraniční politika začala působit jako jednolitý celek ale nebude možné přinejmenším do té doby, dokud bude trvat poněkud nepřirozené vnitro-politické aranžmá (slabá menšinová vláda opírající se o opoziční smlouvu) a dokud se hlavní politické strany nedokáží shodnout na rozhodujících národních zájmech a prioritách.
Svobodné slovo – 21. 12. 1998