Během nedávné konference, pořádané k výročí listopadových událostí před deseti lety, pronesl premiér Miloš Zeman pozoruhodnou řeč. Argumentoval, že my, Češi, máme tendenci přepisovat dějiny. Například v Pražském povstání v roce 1945 podle Zemana bojovalo na barikádách asi 2000 lidí. Dnes to vypadá, že se povstání zúčastnila celá Praha, ne-li všichni Češi. Počet těch, kteří 17.listopadu 1989 došli z Albertova až na Národní třídu, kde je zastavila policie, bylo prý též jen asi 2000. Dnes to vypadá, že na Národní třídě byl téměř každý. Po tomto expozé Zeman skromně dodal, že on na Národní třídě skutečně byl.
Poté, co se ministerský předseda takto ozdobil odznakem revolucionáře, vyrazil do útoku proti svým dnešním kritikům. Promluvil o takzvaném pravicovém bolševismu, který ovládl český veřejný život za předchozích vlád. Nejrůznější komentátoři, kteří dnes revolucionáře Zemana kritizují, dělali před listopadem bůhvíco. Mnozí z těchto „pravicových komsomolců“ psali před listopadem oslavné statě na režim; po revoluci pouze změnili znaménka.
Premiér měl jistě v mnohém pravdu—až na několik maličkostí. Například: kádruje-li předseda vlády své dnešní odpůrce z pozic revolucionáře, nezbytně tím vyvolá otázky po hloubce svého revolucionářství. Nelze se pak nezeptat, co revolucionář Zeman dělal v době, kdy Václav Havel a ostatní disidenti seděli ve vězení? K pravicovým bolševikům patří podle Zemana nepochybně i Jan Ruml. Jak ten zapadá do Zemanova historického výkladu? Bylo odvážnější pochodovat na Národní třídu v době, kdy už komunismus padl téměř ve všech okolních státech, nebo otevřeně říkat své názory, když ještě v Moskvě vládl Brežněv? Jinými slovy: každý v České republice, kdo chce kádrovat své odpůrce z pozic antikomunistického revolucionáře, se pohybuje na tenkém ledě. Nepřepisuje náhodou Zeman historii stejně tak, jako oni pravicoví komsomolci?
Nabízí se též otázka, jak je možné, že premiér vyznačující se takovou nenávistí k bolševismu, je obklopen lidmi s minulostí velmi nebolševickou? Jak může takový premiér tolerovat svého ministra zdravotnictví, který si se svými odpůrci vyřizuje účty metodami vskutku bolševickými? A jak je možné, že premiér, kterému jde tolik o pravdu, obviní bývalého ministra zahraničí ze závažné korupce, aniž by byl schopen cokoliv dokázat? Není toto, i neochota se omluvit, úkaz vskutku bolševický?
V diskusi, která následovala po Zemanově řeči, označil premiér výzvu „Děkujeme, odejděte!“ za pubertální akt. Šéfredaktorovi Literárních novin, Jakubovi Patočkovi, který se k výzvě před tím, něž Zemanovi položil otázku, slušně a nekonfrontačně přihlásil, premiér opáčil způsobem vskutku bolševickým, častujíc ho posměšně „Patočko“.
A zde se dostáváme k jádru věci. Bolševismus v nás, jak se zdá, má málo společného s tím, kdo se kde pohyboval 17. listopadu. Má též málo společného s pravicí nebo levicí. Projevuje se netolerantností k názorům druhých, arogancí a zvláštní obhroublostí. Může se tak stát, že i vzdělaný premiér, sršící bonmoty a citáty, působí spíše jako bolševik.
Literární noviny 48 – 1. 12. 1999