V článku nazvaném „K interpretaci dnešní křižovatky“ (MfD, 19.1.2000) Václav Klaus, jak už se stalo v posledních letech jeho zvykem, současný politický vývoj především desinterpretuje. Používá k tomu směsici polopravd a mýtů—z nichž některé sám vytvořil a systematicky uvádí do oběhu od doby, kdy v roce 1997 padla jím vedená koaliční vláda. Tak se v Klausově podání například z docela obyčejného kolapsu nefunkční vlády—způsobené odchodem Klausem otrávených koaličních partnerů a revoltou některých předáků jeho vlastní strany proti podivnému financování ODS—stal „sarajevský atentát“, v němž figurují temné síly okolo tzv. Hradu. Ty ostatně nechybějí ani v posledním Klausově článku.
Podívejme se konkrétně na mýty, které v tomto článku Klaus veřejnosti nabízí. Hlavním cílem ODS v tomto volebním období je údajně zabránit posunu naší zeme směrem doleva, tvrdí Klaus. Pokud to tak je, nelze se s údivem nezeptat, jak je možné, že ODS umožnila vznik menšinové levicové vlády, která vládne na základě smlouvy, která vládě umožnila vládnout jakoby byla vládou většinovou. I kdybychom uvěřili tvrzení ODS, že umožnit vládnout vítězné straně bylo nejen spravedlivé, ale bylo též jediným možným řešením v povolebním patu, proč ODS nejednala standardně? Jinými slovy, proč neumožnila vytvoření menšinové vlády ČSSD bez toho, aniž by s ČSSD uzavřela pakt, jehož součástí je zákaz vyslovení nedůvěry vládě? Nebylo by účinnější držet „levicovému nebezpečí“ na krku pomyslný nůž? Samozřejmě, že ano. Účelem smlouvy ale ve skutečnosti bylo dělení moci s tím levicovým nebezpečím, před kterým nás předseda Klaus ustaraně varuje.
Klaus nám též sděluje, že nemá spojence, se kterými by mohl účinně prosazovat pravicový program. Pravděpodobně se domnívá, že český občan ztratil paměť. Ještě před několika týdny reagovala čtyřkoalice na nesmyslný záměr ODS vytvořit tzv. superkoalici nabídkou k vytvoření pravicové koalice. ODS jí odmítla jako příliš nestabilní řešení, neboť taková koalice by měla jen mizivou většinu v poslanecké sněmovně. Za stabilnější i nadále považuje menšinové vládnutí levicové strany, která disponuje 75 poslanci.
Ještě větším levicovým nebezpečím než samojediné vládnutí levicové strany, které nemůže být díky ODS vyslovena nedůvěra, je podle Klause možná koalice ČSSD a lidovců, která by vládla s podporou komunistů. ODS se „za jakoukoliv přijatelnou cenu“ snaží tomuto nebezpečí zabránit. Činí tak prohloubením opoziční smlouvy, kterou už jinak opravdu, ale opravdu, nechce. Jakoby náhodou jsou součástí této obrany země proti levicovému nebezpečí údajně ještě hroznějšímu než menšinová vláda ČSSD rozsáhlé dohody s ČSSD, například o takových změnách ústavy a volebního zákona, které by za určitých okolností mohly umožnit návrat k moci komunistům.
Ve škále levicových nebezpečí v poslední Klausově polomobilizaci k záchraně demokracie nechybí tentokrát ani „mimopolitická, mimostranická“ seskupení nedávné doby, která vyvěrají z temných zákoutí nepolitické politiky (což znamená „dojednávání věcí na hradech, dřevíčích a amáliích“). Jsou to uskupení „levicová, neliberální, standardními demokratickými mechanismy pohrdající“, píše předseda strany, která pohřbila standardní politiku podpisem opoziční smlouvy a ohromuje veřejnost stále novými nestandardními politickými vynálezy.
Skutečnost, že většina občanských iniciativ loňského roku vznikla na protest proti přepolitizované nepolitice ODS a ČSSD, Klaus cudně zamlčuje.
ODS se předčasných voleb sice nebojí, ale raději se jim vyhne, neboť—jak nám Klaus mezi řádky sděluje–právě v této historické chvíli hrozí nebezpečí, že by ODS (a ČSSD) byly v předčasných volbách poraženy již zmíněnými uskupeními (pokud by se odhodlala vytvořit politickou stranu). Možnému dočasnému pomýlení občanů je ODS odhodlána zabránit a to i za cenu hlubší spolupráce s jiným, stejně nebezpečným, levicovým nebezpečím.
Těžko říci, jakou křižovatku nám to vlastně Václav Klaus vykreslil. Ta skutečně existující totiž vypadá jinak: na jednom jejím konci stojí sterilní a paralyzující mocenský pakt mezi ODS A ČSSD (za nímž lze stále jasněji vytušit–kromě již známých motivů—Klausovy prezidentské ambice) a na straně druhé stále větší masa nespokojených občanů, kteří se cítí podvedeni politickým tunelováním předáků dvou největších stran. Skutečnost, že Klaus nechápe, na jaké křižovatce se vlastně nachází, nakonec může znamenat, že ani jemu, ani jeho opozičně-smluvnímu partnerovi, nakonec nemusí pomoci snahy vylepšit si pozice před příštími volbami účelovými změnami ústavy a volebního zákona.
MF Dnes – 21. 1. 2000