Zatímco se v České republice vede diskuse o tom, jak zachránit těžce zadlužené a v dlouhodobé perspektivě nezachranitelné podniky, ujíždí
české ekonomice vlak. Ve střednědobé perspektivě je totiž jasné, že těžištěm moderních ekonomik nebude těžký průmysl, například průmysl hutní či důlní, ba dokonce ani průmysl obecně, tak jak jsme doposud tento pojem chápali. A ačkoliv žádná vláda nemůže ignorovat možné sociální dopady rychlého zavírání jakkoliv neefektivních velkých podniků, které často „živí“ celé regiony, je bohužel stále zřejmější, že Česká republika nemá žádnou vizi toho, čím by česká společnost měla ekonomicky a technologicky být za několik desítek let.
Éra komunismu po sobě zanechala tíživé dědictví v podobě obrovitých průmyslových dinosaurů, jejichž přežívání bylo možné většinou pouze proto, že pro jejich produkty existovala východní odbytiště. Žádná z postkomunistických vlád nenašla odvahu uchopit toto dědictví jako výzvu a pokusit se o to, co se podařilo některým ekonomikám dálného východu—tedy o kvalitativní skok směrem k post-industriální ekonomice. Namísto toho se již deset let zabýváme „hašením požárů“ v podnicích, jejichž osud je stejně ve střednědobé perspektivě zpečetěn.
Je pochopitelné, že česká vláda, stejně jako každá jiná, nemůže nechat padnout podniky či banky, na kterých závisí rozsáhlé oblasti ekonomiky. Snaha pomoci některým podnikům či bankám by ovšem měla být doprovázena jasnou strategií na dvou úrovních. Především bychom si měli v otevřené diskusi ujasnit, že některá průmyslová odvětví v České republice nemají šanci na přežití buď proto, že odumírají celosvětově, nebo proto, že už nemají šanci dohonit časové, investiční a znalostní ztráty na podniky západní. Pokud by se pro takové podniky náhodou našel strategický zahraniční investor, je to samozřejmě dobře, ale vláda by měla do oddlužování či revitalizace podobných podniků sypat peníze daňových poplatníků jen s největší mírou opatrnosti.. Takové peníze by byly mnohem lépe využity například na přeškolovací programy.
Druhou úrovní vládní strategie by mělo být skutečné budování vzdělanostní společnosti, o které například sociální demokracie mluvila ve svém předvolebním i vládním programu. Kdyby jen některé z miliard, které se ztrácejí v černých děrách sanovaných podniků a bank, byla investována do rozšíření vysokého školství tak, aby bylo přístupné mnohem většímu počtu studentů, do podpory špičkových výzkumných vědeckých pracovišť a do podpory pro zavádění technologií, na nichž jsou založeny moderní ekonomiky, byly by perspektivy českého hospodářství za deset let mnohem jasnější než jsou dnes.
Země, jako jsou Finsko nebo Švédsko, přijaly už před několika lety opatření, která napomohla masovému rozvoji komunikačních technologií a internetu. Dnes se jim tyto investice mnohonásobně vracejí. Finsko, jehož hospodářství vykazovalo ještě před několika lety jednu z největších měr nezaměstnanosti v Evropě, je dnes jednou z nejkompetitivnějších ekonomik na světě. Odborníci souhlasí, že je tomu tak i proto, že Finsko má dnes nejhustší internetovou síť v Evropě.
České systém vzdělání je ve světle potřeb moderních ekonomik těžkopádný a neefektivní. Ve světě, kde si lze jakoukoliv informaci opatřit během několika minut, se u nás důraz ještě stále klade na bezduché biflování neužitečných informací namísto toho, aby se studenti učili jak s informacemi zacházet, jak sami myslet, jak provádět výzkum.
Ještě horší důsledky pro budoucnost české ekonomiky bude mít dosavadní velmi malý počet aktivních uživatelů internetu a nízká míra internetové gramotnosti. Kdyby česká vláda, namísto investování miliard do nezachranitelných podniků, například dotovala užívání internetu (stejně jako je dotováno školství obecně), tak aby k internetu a získání znalostí potřebných k jeho aktivnímu používání mohl mít zadarmo nebo téměř zadarmo přístup každý občan, udělala by pro lepší budoucnost ekonomiky tohoto státu více, než se podařilo všem vládám dohromady od roku 1989.
Naneštěstí ale v české politice téměř nejsou politici, kteří by byli schopni výhledu za horizont příštích voleb. Je tak pravděpodobné, že české hospodářství v budoucnosti bude spíše jen přívěskem vyspělých ekonomik Západu, kde se budou levně vyrábět druhořadé komponenty špičkových technologií vynalezených a hlavní užitek přinášejících jinde. Skutečně talentovaní Češi budou hromadně odcházet do zahraničí. I to je samozřejmě budoucnost, ale naneštěstí budoucnost nijak lákavá pro mladou generaci.
Hospodářské noviny – 31. 5. 2000