Temelín to není jen obludné, zbytečné a možná i docela nebezpečné betonové monstrum uprostřed malebné jihočeské krajiny, jak argumentují ekologičtí aktivisté. Temelín je především dokonalým zhmotněním bolševického světonázoru, a to nejenom jako konkrétní megalomanský projekt, který se vylíhnul v hlavách komunistických plánovačů, ale především jako symbol.
Je to zkamenělina bolševického přístupu ke světu, která sedí hluboko v našich duších. Jaderné elektrárny koneckonců existují i v některých západních demokraciích. V žádné skutečně demokratické zemi se ovšem diskuse o tak kontroverzním projektu, jehož dokončení či nedokončení se bytostně dotýká všech obyvatel, nevedla a nevede takovým způsobem, jako tomu bylo a je v mladé české „demokracii“.
V České republice se vlastně ani skutečná diskuse o Temelínu nekonala. Ekologičtí aktivisté a další odpůrci Temelína měli samozřejmě možnost se demokraticky vyjádřit na stránkách domácího tisku, čehož využili. Na těch samých stránkách jim pak pádnými argumenty odpovídali zastánci projektu. Česká politika se ovšem zachovala přesně tak, jak se dalo očekávat od politiků, kterým na dně jejich duší ještě stále často sedí skanzen komunismu. Návrhy, aby se o dokončení Temelína konalo referendum, byly smeteny pod stůl—buď proto, že o tak „složitých“ otázkách, jako je právo na vlastní zdraví a bezpečnost, nemá průměrný občan co rozhodovat a má je ponechat „expertům“, anebo proto, že na takové všelidové hlasování o projektu rozestavěném komunistickým režimem, je údajně příliš pozdě. Politici tak občanům vlastně říkali: Když už jsme si zaplatili tak drahý špás, musíme ho dokončit, i kdyby nás měl všechny stát život.
Ten obludný Temelín na dně našich duší se projevuje všude a neustále—nejenom v diskusích o Temelínu jaderném a betonovém. Stačí si zapnout televizi či rozhlas a poslouchat chvíli nejrůznější „demokratické“ diskuse, a už na nás proudí tuny komunistického betonu v podobě nesnášenlivosti, arogance a pýchy. Neomylnost českých politiků, stejně jako neomylnost průměrného občana v pivním rozvažování o politice, přetéká temelínským betonem.
Když rakouští a němečtí politici začali vyjadřovat k Temelínu výhrady, nebo prostě jen dali průchod svým obavám, nestačili se divit kolik postkomunistického betonu z duší našich politiků se na ně přes hranice vyvalilo. „Vydírají nás“, „vměšují se nestoudně do našich vnitřních záležitostí“, vykřikovali do Evropy čeští Temelíni. Jakoby si ještě nestačili uvědomit, že ta Evropa, kam směřujeme, je společným demokratickým domem, nikoliv nepřítelem za ostnatým drátem. A že případná havárie v Temelínu by měla na rakouské zdraví úplně stejné dopady jako na to české. Potřeba o takových věcech, jako je Temelín trpělivě a demokraticky diskutovat se všemi, jichž se může týkat, dokonce třeba i přes hranice, je ovšem pro české politické Temelíny stejně neznámou věcí , jako byla kdysi pro režim, který obludu Temelína ve svých útrobách vyplodil.
Literární noviny 38 – 13. 9. 2000