Nový zákon o financování politických stran by jako celek byl výrazným zlepšením proti předchozímu stavu, kdyby neobsahoval ustanovení, která
výrazně poškodí malé strany a tím i otevřenou politickou soutěž. Zákon je pozitivní v tom, že zavedením darovacích poukázek zprůhledňuje stranické finance v případě sponzorských darů, zakazuje sponzorování stran organizacemi a firmami se státní účastí, redukuje možnost darů ze zahraničí, limituje výši členských příspěvků (takže bude obtížnější za příspěvky skrývat sponzorské dary) a zpřísňuje sankce pro ty strany, které neposkytnou výroční zprávu o svém hospodaření.
V celkovém pohledu nová pravidla stranického financování výrazným způsobem přesouvají těžiště stranického financování od sponzorských darů a dalších soukromých forem financování směrem ke státním příspěvkům. Hlavním problémem přitom není samotná role státu ve financování stran; stát strany částečně financuje i v některých vyspělých demokraciích. Problémem je, že státní příspěvek se v budoucnosti má odvozovat především od počtu získaných křesel v parlamentu a méně od skutečné podpory stran ze strany voličů. Jednorázový příspěvek za jeden voličský hlas je v novém zákoně zredukován z 90 korun na 30 korun. Zato roční příspěvek za jednoho poslance či senátora se zvyšuje z 500000 korun na 1 milion korun. Kombinace těchto dvou opatření poškozuje strany, které se do parlamentu nedostanou, a to třeba i jen velmi těsným rozdílem.
Nový zákon ale nezůstává jen u tohoto opatření. Ty strany, které se do parlamentu neprobojují dvakrát po sobě, ztratí nárok na státní příspěvek vůbec. Je samozřejmě možné argumentovat, že se tak má zamezit
pokusům některých politických podnikatelů, aby na stranické politice slušně vydělávali, aniž by chtěli převzít skutečnou politickou odpovědnost v podobě parlamentní práce. Zároveň jsou tak ovšem výrazně poškozeny ty malé strany, které to s politikou myslí upřímně. Dostat se do povědomí voličů a změnit jejich voličské návyky může přece trvat i několik let. Nový zákon takové strany de facto likviduje, pokud se nestačí během jednoho volebního období přehoupnout přes pětiprocentní hranici.
Mnohem závažnější jsou ale dopady nových pravidel financování v kombinaci s novým volebním zákonem. Ten výrazně vychyluje pravidla poměrného zastoupení směrem k většinovému zastoupení tak, že velké strany získají mnohem větší počet parlamentních křesel , než kolik by odpovídalo jejich voličské podpoře. Strany, které získají mně než 15 procent hlasů, naopak budou v nebezpečí, že se do parlamentu nedostanou vůbec, nebo že v procentuálním vyjádření získají mnohem méně mandátů než kolik získaly hlasů. Jinými slovy: na základě nové volební aritmetiky budou hlasy (a jim odpovídající mandáty) menších stran „darovány“ stranám větším.
Nová pravidla financování tuto nespravedlnost umocňují právě tím, že strany nyní budou ze statní kasy vypláceny především podle množství získaných mandátů, nikoliv podle získaných hlasů. Například velká strana, která díky novým volebním pravidlům získá, řekněme, o deset mandátů více, než by odpovídalo její skutečné podpoře u voličů v případě skutečně poměrného volebního systému, si za těchto pouhých deset mandátů finančně polepší o deset milionů korun za každý rok funkčního období parlamentu. Tyto peníze budou de facto zcizeny stranám menším, kterým volební aritmetika mandáty naopak ubere. Prezident republiky se již odvolal k Ústavnímu soudu v případě volebního zákona. Upozornil mimo jiné, že tento zákon porušuje volnou soutěž politických stran. Vezmeme-li v úvahu dopady nového zákona o financování stran na malé strany (zejména v kombinaci s novým volebním zákonem), nemá prezident zřejmě jinou volbu než poslat k ústavnímu soudu i tento zákon.
Nový zákon má ještě jeden vážný nedostatek. Zcela pomíjí možnost, využívanou v některých zemích, aby stát odměňoval strany také podle počtu členů. Navzdory tomu, že jedním z hlavních neduhů českého stranického systému je uzavřenost stran a skutečnost, že mají velmi málo členů, zákon nevytváří žádný tlak na strany, aby se snažily o aktivní nábor nových členů. V podstatě tak nejen zabetonovává současnou situaci, ale ještě jí zhoršuje tím, že naše malé velké strany zůstanou malými, pokud jde o počet členů, ale stanou se bohatšími a mocnějšími.
Hospodářské noviny – 9. 10. 2000