Ačkoliv Ústava České republiky neukládá vládě či jejímu předsedovi povinnost žádat v některých specifických případech Poslaneckou sněmovnu o důvěru poté, co už vláda jednou—a to do třiceti dnů od svého jmenování—důvěru Poslanecké sněmovny získala, měla by Zemanova vláda znovu dostat důvěru Sněmovny. Důvodem je skutečnost, že to již zdaleka není ona vláda, která původně důvěru parlamentu dostala.
Zemanova vláda měla v době, kdy po volbách v roce 1998 žádala Sněmovnu o vyslovení důvěry, sedmnáct členů. Z původních členů vlády, kteří skládali slib do rukou prezidenta a poté se představili parlamentu, jich osm vládu opustilo a do vlády přišlo pět nových tváří. Tyto personální změny ovšem zdaleka nevystihují všechny změny ve vládě, neboť ty zahrnovaly i různé přesuny kompetencí. Portfolia tří ministrů, kteří odešli, byla převzata třemi jinými členy vlády.
Nejvyšší zákon země lakonicky praví v čl. 71, že vláda může předložit Poslanecké sněmovně žádost o vyslovení důvěry. O důvěře vládě může Sněmovna samozřejmě též hlasovat za splnění určitých podmínek kdykoliv sama. Institut hlasování o důvěře vládě z iniciativy Poslanecké sněmovny je ale podvázán opoziční smlouvou, v níž se Občanská demokratická strana de facto zavázala hlasování o důvěře neiniciovat, dokud smlouva platí. Pokud jde o politické a ekonomické kroky, je tak sociálně demokratická vláda v bezpečí navzdory tomu, že opoziční poslanci, včetně těch opozičně-smluvních, veřejně mají k některým krokům vlády vážné výhrady.
Hlasování o důvěře iniciovat by měla iniciovat sama Zemanova vláda, a to nikoliv proto, že by si snad měla dát potvrdit svou dosavadní politiku, ale z důvodů prosté politické slušnosti. Jak už bylo řečeno, z původního šestnáctičlenného kabinetu, který si vybral Miloš Zeman, odešlo osm členů: místopředseda Lánský, ministři Svoboda, Císař, David, Grulich, Peltrám, Bašta a Motejl. Na místo místopředsedy vlády Lánského se posunul ministr zahraničí Kavan, který místopředsedou v původním týmu nebyl, a pozici ministra financí ke svému původnímu portfoliu místopředsedy vlády připojil Pavel Metrlík. Pozici ministra spravedlnosti v současnosti dočasně zastává místopředseda vlády Pavel Rychetský a vláda tak má dočasně jen šestnáct členů. Novými tvářemi ve vládě jsou ministři Březina, Lachnit, Fišer, Gross a Schling. Chystá se příchod nového ministra spravedlnosti a o úmyslech z vlády odejít se spekuluje v případě Pavla Mertlíka, který zastává hned dvě pozice.
Předseda vlády může samozřejmě argumentovat, že Poslanecká sněmovna v roce 1998 hlasovala především pro programové prohlášení vlády, nikoliv pro její složení. Pravdou ovšem je, že složení vlády hraje při hlasování o důvěře důležitou roli. Koneckonců si pamatujeme, že jedním z důvodů tlaku ODS na vládu na konci roku 1999 bylo údajně právě obsazení některých ministerských pozic lidmi, které ODS považovala za nekompetentní.
Neexistuje samozřejmě žádná formule, a vůbec už ne zákon, podle kterých se vláda stává jinou vládou po výměně toho či onoho počtu ministrů. Jde spíše o problém politické kultury. Zeman v roce 1998 představil Poslanecké sněmovně kabinet, z něhož odešla polovina členů. Požádat Sněmovnu o znovu-vyslovení důvěry by bylo za takových okolností věcí dobrých politických mravů. Zeman se navíc nemá důvod za provedené změny stydět, protože obecně přispěly ke zkvalitnění práce vlády i k růstu její popularity.
ČSSD se přitom evidentně nemusí bát, že by důvěru nedostala. Koneckonců všechny vládní změny proběhly po konzultacích s ODS. Je tedy jisté, že by ODS nové složení Zemanova kabinetu při hlasování o důvěře posvětila. Obě strany by tak také mohly ukázat, že navzdory obviněním, že opoziční smlouva je nestandardním politickým mechanismem, s jehož pomocí poškozují politickou kulturu v zemi, ve skutečnosti dokáží politickou kulturu i pozitivně kultivovat.
Právo – 13. 11. 2000