Dopad výsledků regionálních a senátních voleb na českou politiku bude do značné míry záviset na jejich interpretaci. Už tradičně si v tomto směru mezi českými politiky počíná nejobratněji šéf Občanské demokratické strany Václav Klaus. Ten potupnou prohru opozičně-smluvního bloku nyní vítá jako porážku levice a výrazné vítězství pravice. Klaus tak zasel do českého politického prostředí mýtus, který mu může umožnit, aby se v příhodném okamžiku rozloučil s opoziční smlouvou, spojil se na celostátní úrovni se stranami Čtyřkoalice, a tím se nejen profiloval v očích veřejnosti jako vůdce české pravice ale i jako možný prezidentský kandidát tohoto bloku.
Tím, že Čtyřkoalice opět pokulhává o jeden krok za Klausem, dostává se do nebezpečí, že své volební vítězství nakonec prohraje. Politici Čtyřkoalice by si měli neustále připomínat, že hlavním motivem voličů, kteří tuto formaci volili, byla skutečnost, že se důsledně vymezila nejen proti opoziční smlouvě, ale především jako alternativa vůči ODS v její současné podobě. Pokud se nyní Čtyřkoalice nechá v očích voličů hodit do jednoho „pravicového“ pytle spolu s ODS, podřezává si pod sebou větev.
Problém je už se samotnou definicí „pravice“. Pojetí pravice reprezentované Čtyřkoalicí v těchto volbách se zásadně liší od pojetí pravice reprezentovaného ODS. Je to rozdíl mezi středovou liberálně-křesťansko-demokratickou formací přátelskou vůči občanské společnosti, kterou je dnes právě Čtyřkoalice, a občanské společnosti nepřátelskou populisticko-nacionalistickou pravicí, kterou známe z dob první republiky nebo v heiderovském pojetí v současném Rakousku. Koalice mezi Čtyřkoalicí a ODS na celostátní úrovni by více připomínala současnou rakouskou vládní koalici než například bývalou křesťansko-liberální vládní koalici v Německu.
Ani v regionálních ani v senátních volbách nešlo primárně o střet mezi pravicí a levicí. Místní charakter regionálních voleb nahrával stranám, které jsou na lokální úrovni dobře organizovány a byly schopny vést efektivní kampaň. Sociální demokracie byla v těchto volbách jedinou skutečně poraženou stranou. Její prohra ovšem, stejně jako ve volbách senátních, nebyla prohrou levice a tedy vítězstvím pravice. Byla především prohrou samotné ČSSD, které se vymstila série skandálů v okruhu premiérových poradců, hulvátské chování samotného premiéra, a především nedostatek kvalitních politiků na lokální úrovni. Jak opakovaně ukazují průzkumy veřejného mínění, na celostátní úrovni popularita ČSSD roste— navzdory Zemanovi, dalo by se říci.
Pokud bude pokračovat hospodářský růst nastartovaný za vlády ČSSD, výměna zemanovského vedení za slušnější a populárnější politiky může ČSSD vrátit ve volbách v roce 2002 do hry jako jednoho z favoritů.
V senátních volbách se pak už vůbec nejednalo o vítězství pravice nad levicí, ale převážně o vítězství kandidátů, kteří byli méně svázáni stranickou disciplínou než kandidáti opozičně-smluvních stran—tedy víceméně o vítězství občanské společnosti nad tupě pojímaným, disciplinovaným stranictvím. Na konkrétnější úrovni pak ČSSD prohrála tyto volby nikoliv proto, že je stranou levicovou, ale ze stejných důvodů, pro které prohrála volby regionální. ODS senátní volby prohrála proto, že se již delší dobu vymezuje „proti všem“. Všichni, kdo nejsou pro ODS, tak volí s vervou proti ODS.
Mýtus „vítězství pravice“ nabídnutý Klausem je nástrojem k vlákání Čtyřkoalice do případného náručí ODS nebo nástrojem k pokusům Čtyřkoalici rozštěpit v případě, že by souručenství ODS a ČSSD skončilo před rokem 2002, či nepokračovalo po příštích volbách. Pokud se Jan Kasal a Karel Kühnl nechají vlákat do pasti formulované například jako „Kasal předsedou Sněmovny, Kühnl předsedou vlády a Klaus prezidentem“, podepíšou ortel smrti přesně nad tím pojetím otevřené politiky, se kterým, jako s alternativou, šli do regionálních a senátních voleb. Zatímco Čtyřkoalici s jasně definovaným profilem a lídrem coby alternativami proti nacionalistické a protievropské pravici reprezentované ODS by v roce 2002 mohlo volit mnoho lidí, Čtyřkoalici dominovanou Klausem coby „vůdcem pravice“ by měl důvod volit jen málokdo.
Právo – 28. 11. 2000