Kritické výroky nejvyšších opozičně-smluvních politiků o novém guvernérovi Národní banky, Zdeňkovi Tůmovi, i útoky těchto politiků na prezidenta Havla za to, že Tůmu do funkce jmenoval, jsou jen dalším projevem nevyzrálosti naší postkomunistické demokracie. Ve vyspělých demokraciích by bylo nepředstavitelné, aby ostatní nejvyšší představitelé země spílali hlavě státu za to, že využil svého ústavního práva a podle svého úvážení, navíc po konzultacích s odborníky, jnenoval
guvernéra centrální banky.
Jestliže se vedoucím činitelům opozičně-smluvních stran Ústavou předepsaný způsob jmenování guvernéra nelíbí, měli by se znovu pokusit změnit Ústavu. Jak známo, v minulosti se o to už jednou pokusili, ale ústavní dodatky neprošly ani předvolebním Senátem, ve kterém měli občanští a a sociální demokraté téměř ústavní většinu. Opozičně-smluvní partneři se pak pokusili na Ústavu vyzrát tak, že přijali zákon o Národní bance, který literu Ústavy nerespektuje a prezidentovi nařizuje, aby nové členy bankovní rady, včetně guvernéra, jmenoval na doporučení vlády.
Politici, kteří tvrdili, že se prezident měl podřídit „politické realitě“ a měl tedy se jmenováním nových členů bankovní rady i guvernéra počkat až na leden příštího roku, kdy má nový zákon vstoupit v platnost, nejenomže cynicky obcházeli nejvyšší zákon země, ale též si zahrávali s možnosti ústavní krize. Pokud by prezident vskutku se jmenováním počkal až do ledna, podle jaké normy by guvernéra a ostatní členy bankovní rady vlastně jmenoval? Pokud by doporučení vlády na nové členy rady z jakékohokoliv důvodu neakceptoval a nové členy jmenoval v souladu s platnou Ústavou pouze podle svého úvážení, byl by nejenom předmětem politických útoků ještě nevybíravějších, než byly ty, kterých jsme byli svědky v minulých dnech, ale vznikl by i ústavní spor o legitimitu nových členů. Sejně by tomu ovšem bylo i v opačném případě–tedy, kdyby prezident oficiálně přijal doporučení vlády v souladu s ústavně sporným nižším zákonem.Výsledkem by bylo naprosté zpochybnění legitimity nových členů bankovní rady–a to zřejmě až do doby, než by rozhodl Ústavní soud. Je jasné, že takové oslabení legitimity Národní banky by mohlo mít na českou ekonomiku velmi vážné dopady.
Lze samozřejmě argumentovat, že prezident mohl být vstřícnější a jmenovat nové členy na základě doporučení vlády, aniž by tak oficiálně činil v souladu s literou nového zákona o Národní bance. Tento postup ovšem částečně zmařila právě neústupnost opozičně-smluvních stran při prosazování zákona o Národní bance, který je v rozporu Ústavou. Prezident coby nejvyšší strážce ústavnosti v zemi prostě nemůže vytvářet dokonce ani zdání, že se podvolil politickému tlaku a postupoval, třeba i jen neoficiálně, v souladu se zákonem, který odporuje liteře Ústavy. Vytvořil by tak nebezpečný precedent.
Snaha obejít Ústavu ve snaze prosadit okamžité politické cíle ovšem nebyla jediným prohřeškem opozičně-smluvních politiků proti pravidlům demokracie. Způsob, jakým se pokoušeli zabránit kandidatuře Zdeňka Tůmy, byl stejně problematický. Opozičně-smluvní politici tohoto kandidáta, o jehož profesionální zdatnosti, nezávislosti a bezúhonosti v odborné veřejnosti málokdo pochybuje, nejprve „zpolitizovali“ a učinili kontroverzním svými výroky na jeho adresu. Když se prezident touto taktikou nenechal odradit, obvinili prezidenta, že politizuje centrální banku jmenováním kandidáta, kterého nejprve sami zpolitizovali. To je metoda jako vystřižená z instrumenáře komunistického režimu.
Skutečným důvodem k útokům na Tůmu bylo přesně to, co ho pro post guvernéra činí ideálním: jeho nezávislost. Šéfové opozičně-smluvních stran se prostě už dávno rozhodli, že nechtějí nezávislou centrální banku. Politikům, kteří jsou veřejností hodnoceni podle výkonu národního hospodářství, se samozřejmě nelze divit, když chtějí centrální banku mít pod kontrolou. Přesně z tohoto důvodu existují v různých zemích různé ústavní mechanismy, které zaručují, že guvernéři centrálních bank jsou jmenováni, pokud možno, bez velkých interferencí stranických politiků. Jmenováním Tůmy ve shodě s Ústavou prezident Havel splnil přesně tento úkol. Politici opozičně-smluvních stran budou jistě i nadále prezidenta za tento úsavní krok demagogicky odsuzovat. Odborná veřejnost je už nyní na prezidentově straně.
Hospodářské noviny – 28. 11. 2000