„Česká televize je mrtvá. Zabili ji pánové a paní Komers, Dekoj, Paluska, Voldánová, Drtinová, Svěrák, Smoljak, Urban, Ruml a spolu s nimi mnoho dalších“. Těmito slovy uvádí svou pohádku o tom, co se vlastně stalo v ČT člen Rady pro Televizní a rozhlasové vysílání Petr Štěpánek v článku uveřejněném v NP a MfD. Argumentuje dále, že televizním vzbouřencům a jejich protektorům se podařilo rozdělit národ tak dokonale jak nikdy nikomu předtím. České televizi tím údajně zasadili smrtelnou ránu, neboť pro podstatnou část veřejnosti ji nenávratně zdiskreditovali.
Se Štěpánkovou pohádkou nelze nijak polemizovat. Je to smyšlený příběh o čemsi, co se ve skutečnosti odehrálo úplně jinak. Jedna verze skutečného příběhu zní, že veřejno-právní televizi „zabili“ svou nenechavostí politici a jejich pohůnci v mediálních radách. Další verze je ještě horší a připomíná zlý sen. Zde je.
Byla jednou jedna veřejno-právní televize, která svou poměrnou nezávislostí rozčilovala některé politiky. Zároveň nedala spát jednomu soukromo-mediálnímu bosovi spojenému s různými neprůhlednými finančními skupinami, kteří viděli v možné privatizaci alespoň jednoho ze dvou kanálů této televize nejen zlatý důl ale i další zdroj posílení svého vlivu v době, kdy mnohým z nich začala reálně hrozit možnost, že kvůli svým podnikatelským aktivitám skončí ve vězení. Bylo též jasné, že když privatizovat, musí se tak stát ještě před vstupem země do Evropské unie.
Zcela náhodou právě ti politici, které ona veřejno-právní televize tak rozčilovala, měli velmi dobré vztahy s již zmíněným soukromo-mediálním bosem, jakož i s již zmíněnými finančníky, s nimiž byli propleteni různými vazbami, které se před nedlouhou dobou všechny sbíhaly v útrobách jedné dnes již neexistující mocné banky.
Pokusy zprivatizovat již zmíněnou veřejno-právní televizi ovšem narážely na odpor mnoha jiných politiků a občanů, kteří si všichni z nějakého důvodu mysleli, že veřejno-právní televize vysílající na dvou kanálech je dobrá věc. Bylo tedy třeba najít způsob jak postavit tyto politiky i občany před hotovou věc.
Země, v níž se tento příběh odehrával, dala světu ekonomický vynález, pro který se ujal název tunelování. Ona mocná politicko-mediálně-ekonomická skupina, která měla zálusk na zmíněnou veřejno-právní televizi, dobře věděla, že jedním z osvědčených způsobů, jak postavit veřejnost před nutnost privatizace jakékoliv důležité instituce, je takovou instituci nejprve vytunelovat a pak se prezentovat v roli zachránců, kteří zprivatizují prázdnou, ale vzhledem k obrovskému vlivu dané instituce lukrativní skořápku.
Jak se ovšem dá vytunelovat veřejno-právní televize, která nemá žádné dluhy, vcelku prosperuje, a na kterou dohlíží nezávislý orgán jmenovaný parlamentem? Nejprve je třeba vyměnit onen kontrolní orgán za nějaký poslušnější a zároveň poškodit pověst zmíněné televize zlomyslnými odkazy na její údajně podivné hospodaření a neprůhledné finanční toky směrem k lidem, kteří pro ni na zakázku vyrábějí programy. Jako krok druhý pak tento orgán, jehož někteří členové jsou poslušnými loutkami již zmíněného politicko-mediálně-ekonomického kartelu, vymění šéfa již zmíněné veřejno-právní televize. Ten se nejen pokusí zajistit, aby vysílání této televize bylo přátelštější k některým politikům a stranám, ale především najmenuje do různých funkcí v dané televizi lidi, kteří jsou tak či onak spojeni s již zmíněným mocenským kartelem.
Veřejnost se sice vzbouří, ale to příliš nevadí. Střet zaměstnanců s novým vedením je dobrou záminkou pro vypínaní již zmíněné veřejno-právní televize a cenzuru, která donutí inzerenty k hromadnému úprku. Začíná první fáze tunelování, z níž přímo profituje mocný bos největší soukromé televizní stanice v zemi. Jeho soukromá stanice masíruje občany nenávistnou propagandou vůči vzbouřencům. Orgán státní správy, kterému se pracovně přezdívá Velká rada, a který by z takového zneužívání licence měl vyvodit nějaké důsledky, mlčí. Že by jeho členové byli též napojeni na zmíněný mocenský kartel?
Druhou fází tunelování je nejen další promyšlené oslabování a diskreditování již zmíněné veřejno-právní televize, ale i neprůhledné finanční aktivity nových statutárních orgánů takové televize. Tím, kdo na finance této televize dohlíží, není nikdo jiný než jedna z ústředních postav již zmíněné banky, která kdysi sloužila jako centrum již zmíněného finančního kartelu. Tato postava figuruje v nějakých 35 firmách a dalších podivných aktivitách.
Zatímco redaktoři bojují za vydatného přispění veřejnosti o nezávislost, stává se jejich veřejno-právní televize finančně nerentabilní a divácky „mrtvou“ institucí. Privatizace alespoň jednoho kanálu se tak jeví jako přirozené východisko z nouze. Její příznivci argumentují, že se tak alespoň zvýší konkurence na trhu soukromých televizí. A protože se nejedná o pohádku ale zlý sen, víme, že privatizovat nakonec budou ti, kteří celou aféru okolo veřejno-právní televize spustili. Koneckonců o tom, komu licence připadne, rozhoduje onen zvláštní orgán zvaný Velká rada, v níž někteří stranicky oddaní členové sami nyní hlásají, že veřejno-právní televize je mrtvá. Novou, pěkně živou, „konkurenční“ soukromou televizi tak nakonec bude mít pod palcem přesně ten samý kartel, který až dosud ovládal dvě televize již existující.
Neviditelný pes – 1. 2. 2001