Poslanecká sněmovna je zřejmě přesvědčena o tom, že má právo nejen přijímat zákony, ale též některé z nich beztrestně porušovat. Stejně tak jsou mnozí poslanci evidentně přesvědčeni, že se nemusí řídit rozhodnutími Ústavního soudu. Byla to sama sněmovna, která začala jako první porušovat zákon o České televizi, když do Rady ČT, která měla podle zákona být nepolitická, zvolila věrné straníky. Důsledky tohoto flagrantního porušení zákona samotnými zákonodárci jsme si všichni prožili takříkajíc v přímém přenosu v době vánoční.
Nyní se sněmovna pro změnu rozhodla přelstít Ústavní soud, který
na návrh prezidenta zrušil některá ustanovení zákona, jímž se nově upravovalo financování politických stran. Na základě tohoto zákona se těžiště financování politických stran přesunulo od darů a členských příspěvků ke státu tak výrazným způsobem, že si strany de facto ze státu udělaly dojnou krávu. Oproti dřívější úpravě, kdy stát přispíval stranám 500000 korun za mandát, strany měly nově od státu dostávat 1 milión korun za mandát poslance či senátora.
Prezident toto ustanovení napadl s tím, že se tak porušuje ústavní princip oddělení stran od státu, že se strany stávají na státu závislými, a že se navíc jedná o opatření, které diskriminuje strany mimoparlamentní (které pochopitelně za mandáty být odměňovány nemohou). Prezident též napadl ustanovení, které omezovalo poskytování stálého státního příspěvku mimoparlamentním stranám na jedno volební období, pokud by se mimoparlamentní strana v příštích volbách nestala stranou parlamentní.
Zatímco uprostřed televizní krize, která otřásala celým národem, trvalo sněmovně více než dva týdny, než se vůbec k řešení krize sešla, v případě
vlastního financování propadly strany panice a jednaly v rekordně krátkém čase tři dnů od vydání rozhodnutí Ústavního soudu–dokonce dříve, než mohlo rozhodnutí vůbec vyjít ve sbírce zákonů! Těžko by se asi hledal lepší příklad hesla „košile bližší než kabát“.
Ačkoliv rozhodnutí Ústavního soudu bylo zcela jasně namířeno proti srůstání stran se státem, vyhověly strany tomuto rozhodnutí tak, že státní příspěvek za mandát snížily z jednoho miliónu na 900000 korun! A jakoby tento výsměch Ústavnímu soudu, prezidentovi a občanům nestačil, ještě si pro jistotu parlamentní strany zvýšily objem stálého státního příspěvku (na který nyní mají nárok všechny strany, které získají více než tři procenta hlasů) o 100 procent! Jinými slovy: to, co si strany ze státního financování ve světle rozhodnutí Ústavního soudu s velkou nechutí ubraly, pokud jde o příspěvek za mandáty, to si přidaly jinde.
Argument, že strany takto jednat musely, protože na základě zákona napadeného Ústavním soudem už sestavily své rozpočty na tento rok, je naprosto irelevantní z hlediska ústavnosti i obecných demokratických principů. Parlamentní strany se prostě chovají tak, jakoby by pro ně a pro jejich zákonodárce neplatily ani zákony ani rozhodnutí Ústavního soudu, která jsou pro nás ostatní závazná.
Občané by měli tuto kauzu bedlivě sledovat a vnímat, kdo toto šalamounské řešení vymyslel a kdo pro něj zvedl ruku. Měli by také vědět, že české politické strany je přijdou na pěkné peníze, protože
ty nejúspěšnější si ze státní pokladny v podobě nejrůznějších státních dotací načerpají více než 100 miliónů korun ročně. Ať chceme nebo ne (a ať je nám tak která strana sympatická či nesympatická), musí každý z nás ze svých daní na chod politických stran přispívat slušnou částkou prostě proto, že si to tak strany odhlasovaly. Když Ústavní soud rozhodne, že takováto praxe je neústavní, rozhodnutí soudu jednoduše obejdou.
Mnoho voličů, našimi politickými stranami již beztak znechucených, bude na takové skandální jednání pravděpodobně reagovat tím, že se nebudou namáhat jít k příštím volbám. Pokud zákon schválí i Senát a sněmovna přehlasuje (velmi pravděpodobné) prezidentské veto, prezidentovi, navzdory pokřiku stran, že proti nim hlava státu vede jakousi svatou válku, nezbude asi nic jiného, než nejnovější variaci sněmovny na téma „vlk se nažral a koza zůstala celá“ poslat opět k Ústavnímu soudu.
Právo – 5. 2. 2001