Vášnivá diskuse, která se rozpoutala okolo plánu ministra zahraničí Jana Kavana a jeho týmu zahrnout do návrhu rezoluce OSN, který připravuje Česká republika, text odsuzující plošné hospodářské sankce vůči Kubě, znovu zvýraznila některé slabiny české zahraniční politiky. Je samozřejmě naprosto legitimní vésti diskuse o tom, zda sankce jsou tím nejlepším způsobem, jak dosáhnout zlepšení lidsko-právní situace v té které zemi. Jedná se však už svou podstatou o spor, na který neexistuje jednoznačná odpověď, a proto řešení musí nakonec být politické. V tomto kontextu je proto nutné se zabývat především tím, jaký je vlastně mechanismus utváření české zahraniční politiky.
Mechanismus použitý Kavanem a jeho lidmi je naprosto neuspokojivý. Zahraniční politika má reprezentovat celý stát. Důležité zahraničně-politické iniciativy, které mají dopad na image státu a jeho vztah s celou řadou zemí, včetně spojenců, by tudíž měly být výsledkem širšího politického konsensu. Kavan je ministrem hluboce menšinové vlády.
Není navíc jisté, že pro svou iniciativu má podporu své strany jako celku. Přesto prosazuje svůj názor s vehemencí, která by pozorovatele neobeznámeného s českými poměry, musela přesvědčit o tom, že zrušení sankcí proti Kubě je přáním naprosté většiny politických aktérů a občanů v této zemi.
To, že ministr menšinové vlády prosazuje jako důležitou zahraničně-politickou iniciativu celé země názor, který je ve světle reakce ostatních politických stran pouze názorem části jeho strany a komunistů, svědčí o tom, že s formulací české zahraniční politiky není vše v pořádku. Jedním problémem je existence opoziční smlouvy, která umožňuje politikům Občanské demokratické strany, aby s Kavanem veřejně nesouhlasili, ale zároveň jim znemožňuje cokoliv udělat. V každé normálně fungující demokracii by menšinová vláda už měla na stole opoziční hrozbu, že pokud bude dále prosazovat rezoluci, se kterou politická většina ostře nesouhlasí a která už vedla k vážné roztržce se spojenci, bude se hlasovat o důvěře celé vládě.
Dalším vážným problémem je evidentní nedostatek koordinace v oblasti zahraniční politiky. Ta má v českých poměrech už řadu let několik různých zdrojů, které se často chovají tak, jakoby spolu nekomunikovaly.
Ve vážných krizových situacích tak často něco jiného říká ministr zahraničí, něco jiného prezident a něco jiného hlavy parlamentních komor. To, že se i navzdory různým názorům nepodařilo nikdy vytvořit skutečně fungující konzultační mechanismus, který by této názorové kakofonii zabránil, je v postkomunistické střední Evropě české specifikum. Potvrzuje to smutnou skutečnost, že Česká republika není vůbec schopna formulovat své národní zájmy, které by překlenuly různé partikulární politické zájmy a názory. Částečně měla tuto funkci plnit Rada obrany státu, ale ta se takovou platformou nestala.
Problém s nedostatkem koordinace v zahraniční politice přitom existuje už řadu let. Začal se projevovat už v době první vlády Václava Klause, kdy předseda vlády vysílal do zahraničí signály, které se občas lišily nejen od stanovisek prezidenta ale i od stanovisek jeho vlastního ministra zahraničí. První Klausova vláda ale byla vládou většinovou a tak se dalo alespoň argumentovat, že její hlavní zahraničně-politické iniciativy měly většinovou politickou podporu a prezident byl jen jakýmsi názorovým disidentem.
Situace se změnila s druhou Klausovou vládou, která již nereprezentovala
parlamentní většinu. Od roku 1996 má pak Česká republika už jenom vlády menšinové. V takové situaci je pochopitelně velmi důležité, aby menšinové vlády konzultovaly svá nejdůležitější zahraničně-politická rozhodnutí s ostatními politickými silami i s prezidentem, který je v českých poměrech důležitým tvůrcem zahraniční politiky. V případě vlády Tošovského existovala ještě alespoň normální opoziční kontrola. Ta byla ovšem opoziční smlouvou potlačena.
Když už se šéfové smluvně-opozičních stran opakovaně scházejí, aby smlouvu různě vylaďovali, bylo by účelné se zamyslet nad vytvořením mechanismu, který by ODS umožnil, aby například ministr zahraničí nečinil bez konzultací důležité kroky, které jsou v přímém protikladu vůči zahraničně-politickým prioritám největší pravicové strany. Stejně účelné by bylo, aby hlavní ústavní činitelé a politické strany usilovali o vytvoření mechanismu, který by v situaci, kdy máme menšinové vlády, zabezpečil, aby ministerstvo zahraničí neprosazovalo iniciativy, které mají reprezentovat celu zemi, ale nakonec reprezentují jen názory politické menšiny a nám ostatním dělají ostudu.
Hospodářské noviny – 14. 3. 2001