Historická zkušenost potvrzuje, že politické strany, které se dostanou k moci, se obvykle chovají během svého vládnutí stejně, jako se chovají uvnitř sebe samých. Podle toho, jestli je strana vnitřně demokratická, zda ctí pluralitu vnitrostranických názorů a je-li založena na kolektivním rozhodování, nebo spíše vůdcovském principu, si lze udělat dobrý obrázek o tom, jak se bude chovat vůči celé společnosti, pokud se ujme vlády.
Při pohledu na český politický systém se nám v tomto kontextu nabízí poměrně pestrobarevná mozaika stran, které si vysloužily přídomek „demokratické“. Zvláštní kategorii tvoří komunistická strana, která čtyřicet let názorně předváděla, že mezi vnitrostranickým chováním před příchodem k moci a chováním při výkonu moci existuje úzká souvislost. Vůdcovský princip, ideologická rigidita, centralismus a disciplína, kterými se komunistická strana vyznačovala před příchodem k moci, se po uchopení moci snadno přetavily do totalitních praktik.
Současná komunistická strana se sice zdá být vnitřně poněkud více pluralitní, ale její celkový profil a styl neumožňují věřit, že by se v případě, kdy by byla dominantní politickou silou ve státě, chovala výrazněji jinak než v minulosti. Totalitní systém, už kvůli mezinárodnímu kontextu, by se jí jistě nepodařilo obnovit, ale její vláda by byla bez pochyb silně autoritářská, centralistická a netolerantní.
Sociální demokraté jsou dobrým současným příkladem toho, jak se vnitrostranický styl přenáší do vládního jednání. ČSSD už v opozici, pod vedením Miloše Zemana, byla stranou sice vnitřně různorodou a názorově poměrně pluralitní, ale zároveň stranou, v níž se též uplatňovaly Zemanovy autoritářské tendence a arogance.
Zemanovi političtí oponenti byli buď ostrakizováni nebo dokonce vylučováni. Skandály, jako byla „kufříková aféra“ nebo Bamberg, nepodléhaly důkladné vnitřní diskusi, ale byly zametány pod koberec. Více než ideje se uplatňovalo utilitární pojetí moci.
Ve svém vládnutí se ČSSD řídí podobnými principy. Zemanova vláda i samotný premiér se často chovají vůči veřejnosti přehlíživě. Novináři – reprezentanti veřejnosti – jsou označováni za póvl a hnůj. Skandály jsou ignorovány nebo zlehčovány. Občanští aktivisté jsou údajně po moci lačnící „zbabělci“. Ideje byly prostřednictvím opoziční smlouvy do značné míry obětovány moci.
ČSSD se ovšem vnitřně vyvíjí. Přinejmenším od svého posledního sjezdu je vnitřně demokratičtější s tím, jak je Zemanovo křídlo postupně vytlačováno ze svých pozic. Vladimír Špidla je přesvědčený sociální demokrat, což může být trnem v oku pravicově smýšlejícím občanům. Špidlovi ani nejdůležitějším Zemanovým oponentům, kteří se ve straně prosadili, ale nelze upřít zásadovost a slušnost. Vláda vedená špidlovskou ČSSD by ve vztahu k veřejnosti zřejmě měla též takové rysy.
Občanská demokratická strana se po tzv. sarajevském atentátu na podzim roku 1997 postupně přeměnila v tuhý monolit, pevně založený na vůdcovském principu.
Postavit se ve straně Václavu Klausovi znamená téměř jistý pád. Nejrůznější finanční skandály minulosti byly zameteny pod koberec. Odpovědnost za selhání z dob, kdy ODS vedla vládu, neexistuje. Morálka je pro smích a občanská společnost je jenom parta obtížných zkrachovanců. ODS je dnes vnitřně nejméně pluralitní demokratickou stranou; chová se spíše jako sekta. Její poslední kongres měl vlastně jen jedno téma: Zpět k moci je se třeba dostat za každou cenu.
Není důvod věřit, že pokud by opět získala dominantní postavení ve vedení země, chovala by se při svém vládnutí jinak. Její vláda by byla nejspíše stejně autoritativní, netolerantní, útočná směrem navenek a málo otevřená vůči kritice, jako je dnes samotná strana. Její ideologií by stejně jako dnes nebyl liberalismus či konzervatismus, ale jen moc a s ní spojené výhody – jak pro stranu, tak pro její nejrůznější klienty.
Čtyřkoalice je zvláštní případ. Sestává ze čtyř (či už třech nebo dokonce dvou) vnitřně poměrně pluralitních subjektů, jejichž sjezdy v minulém roce byly otevřenými a demokratickými kláními. Jako celek je též vnitřně poměrně demokratická a otevřená. Není ovšem vždy jasné, jaké jsou vlastně její hlavní ideje a do jaké míry je ochotna je obětovat usilování o moc.
Vláda, v níž by čtyřkoalice hrála dominantní roli, by odrážela nejen její pozitivní rysy, jako jsou vnitřní demokratičnost a vstřícnost vůči občanské veřejnosti, ale též její negativní rysy, jako jsou komunikační problémy a ideová i organizační nesourodost. Svých rozhodnutí by jistě dosahovala obtížněji než vláda ideově čitelné ČSSD nebo vláda ODS, kde o zásadních věcech rozhoduje jeden muž. Byla by to ovšem vláda méně autoritářská a arogantní než současná vláda Zemanova či minulé i budoucí vlády vedené ODS. Příští volby ukážou, čeho si česká společnost 12 let po pádu komunismu cení více.
Hospodářské noviny – 21. 1. 2002