Ve střední Evropě, regionu, který dal v minulém století světu dvě nejkrvavější války v lidských dějinách, ožívají duchové minulosti. S tím, jak se svět přehoupl do nového milénia, Středoevropané jako by najednou zapomněli na jimi vyprovokované horory století minulého. Politici, v krátkozraké touze po skórování domácích politických bodů, opět začínají vyvolávat duchy nacionalismu. Mnozí z nich zřejmě doufají, že až na podzim tohoto roku volby na Slovensku a v Německu ukončí sérii středoevropských volebních klání, budou schopni zkrotit džina nacionalismu a zahnat ho zpět do pomyslné láhve. Historie Evropy nás učí, že se mohou krutě mýlit.
Jedním z nástrojů pro vyvolávání duchů nacionalismu a xenofobie se staly Benešovy dekrety, na jejichž základě byly z poválečného Československa vysídleni téměř všichni sudetští Němci a část etnických Maďarů a jejich majetek byl zabaven.
Na tom, že některé středoevropské státy nyní požadují, aby byla otázka dekretů před vstupem České republiky a Slovenska do Evropské unie podrobena diskusi, popřípadě právní analýze z hlediska, zda jsou slučitelné s evropským právem, by nebylo nic špatného, pokud by důkladná diskuse o této otázce byla poctivá a věcná. Taková diskuse, jakož i případná symbolická gesta usmíření a odpuštění, by mohla koneckonců být dobrá pro vypořádání se s minulostí a tedy i pro zdraví demokracie.
Potíž je v tom, že otázka Benešových dekretů byla učiněna předmětem předvolebního boje a manipulace s voliči v Německu, České republice, Maďarsku i na Slovensku. V Rakousku se volby sice budou konat až za dva roky, ale mnohé, co se okolo Benešových dekretů v Rakousku děje, je též určováno volebními kalkulacemi. Diskuse okolo dekretů ve všech těchto středoevropských zemích tak zákonitě zdegenerovala do výkřiků a siláckých gest. Zbytek Evropy se nestačí divit, co se to v regionu, který se zdál být ostrovem klidu, děje.
Ve skutečnosti to, co se děje, je v obecné rovině z velké části výsledkem procesu zcelování střední Evropy do jednoho regionu. S tím, jak se země, které byly komunistickými režimy na dlouhou dobu odtrženy od Západu, ocitly na prahu Evropské unie, uvědomují si všechny země v regionu, že po odbourání hranic mezi nimi budou opět skutečně jednou geopolitickou entitou. To pochopitelně plodí jak pozitivní očekávání, tak negativní vášně.
Ze zdánlivě dávno zapomenutých zákoutí historie se najednou vynořují staré domnělé i skutečné křivdy. Někteří politici a intelektuálové v nově ožívajícím regionu jsou vedeni upřímnou snahou tyto křivdy „řešit“, nebo pro ně alespoň najít přijatelnou společnou interpretaci právě proto, že si uvědomují, že by s nimi bylo těžké společně žít pod jednou střechou. Jiní je naopak zneužívají k tomu, aby vytvoření společného evropského domu, v němž by našly místo i bývalé komunistické země, na poslední chvíli zmařili.
Nejnebezpečnější jsou ovšem ti politici, kteří jsou krátkozrací a historické kontroverze používají k momentálním politickým ziskům. Ti si naivně myslí, že mají věci „pod kontrolou“. Ve skutečnosti nechápou, že nahrávají těm, kteří si přejí vystupňovat konflikt a zastavit či zcela zničit evropský integrační proces. Ti mohou být nakonec vítězi. Právě z tohoto důvodu jsou ti politici, kteří nacionalismu jen předvolebně zneužívají, ale jinak to myslí s Evropou „dobře“, už nyní na jedné lodi se středoevropskými Haidery.
Současná napjatá situace ve vztazích mezi různými státy střední Evropy je ovšem živená nejen skutečnými i domnělými historickými křivdami, protiimigračními náladami v některých zemích, či protievropským tažením některých prominentních politiků. Je též živena vynořováním se vzorců politického chování, které má své kořeny v pozdní habsburské monarchii.
Ve všech postkomunistických státech jsme svědky oživování politické kultury, která je založena na kabinetní politice, zákulisním dělení moci, klientelismu, nacionalismu a výlučnosti. Poněkud zatuchlá, zpátečnická politická kultura, kterou zdědily od „staré“ střední Evropy poválečné demokratické Rakousko a Bavorsko, po pádu komunismu postupně ožila i v ostatních zemích regionu.
Nacionalističtí a populističtí politici napříč středoevropským regionem na jedné straně stojí proti sobě v celé řadě konkrétních kauz, od Benešových dekretů přes jadernou elektrárnu Temelín až po postavení menšin, na straně druhé se ovšem vzájemně posilují. Nemohou existovat jeden bez druhého.
Pokud zvítězí napříč regionem, může být nakonec vážně ohrožen proces evropské integrace. Mnozí z nich dobře vědí, že pokud se nakonec všichni ocitnou ve společném evropském domě, bude naopak ohrožena jejich budoucnost. Právě proto je proces rozšíření Evropské unie o země střední Evropy, a s ním i proces evropské integrace, v největším ohrožení právě nyní, kdy se zdá být už na dosah ruky.
Hospodářské noviny – 21. 3. 2002