Hana Marvanová se nemůže rozhodnout, čím vlastně je. Je politikem vládní koalice, kterou pomohla sama stvořit, nebo je politikem, který je k vlastní vládní koalici v opozici? Řídí se koaliční dohodou, nebo volebním programem Unie svobody, anebo svými náladami? V novinových rozhovorech Marvanová říká, ze neví, zda bude podporovat vládu.
Její slova jsou částečně reakcí na její opětovné nezvolení do čela parlamentní mediální komise. Tím byly skutečně porušeny koaliční dohody. Jenomže je též pravdou, že toto „porušení koaličních dohod“ je zase reakcí mnohých vládních poslanců na podivné chování Hany Marvanové.
Ta na jedné straně odstoupila z funkce předsedkyně US, když nebyla schopna prosadit svou vizi vládního programu, na straně druhé tento program nakonec podpořila, neboť prý jde o to, aby vládla proevropská vláda. Marvanová se ovšem tímto chováním stala nepřijatelnou pro všechny parlamentní strany.
Občanští demokraté si na jedné straně uvědomují, ze Marvanová je jim svými názory (s výjimkou těch na EU) blíže než sociálním demokratům a potažmo celé vládní koalici, ale na straně druhé je pro ně Marvanová tím politikem, který vlastně vládní koalici pomohl nejvíce na svět. Vždyť ostatní politici US a lidovců neměli s vládním programem tak závažné problémy jako ona. Proto je Marvanová ODS trnem v oku.
Marvanová je díky svému antikomunismu naprosto nepřijatelná i pro komunisty.
Lidovci ji zase vidí kriticky nejen proto, ze vážně ohrozila koaliční jednání a nyní je pro ně jakousi neřízenou střelou uvnitř vládní koalice, ale také proto (a zde se lidovci mýlí), že údajně zavinila svým chováním propad preferencí čtyřkoalice na začátku tohoto roku.
Pro ČSSD je Marvanová ztělesněním toho, před čím varoval Miloš Zeman – tedy nespolehlivosti US, a tím i celé Koalice. Pro Vladimíra Špidlu je tak Marvanová trapnou připomínkou, že Zeman – od kterého se Špidla snaží postupně distancovat – mohl mít pravdu. V očích Špidly Marvanová také přímo ohrožuje akceschopnost jeho vlády.
Marvanová je ovšem problémem i pro vlastní stranu. Ta se programově rozhodla spolupracovat ve vládní koalici s ČSSD a s lidovci. Marvanová toto rozhodnutí relativizovala svou rezignací, a nadále relativizuje svými výroky, ačkoli byla díky koaličním dohodám zvolena místopředsedkyní Poslanecké sněmovny.
Hana Marvanová je statečná žena a principiální politik. V současnosti však nevypadá příliš principiálně. Vypadá spíše schizofrenicky, protože se nemůže rozhodnout, kam politicky patří. Stává se tak postupně novým Jozefem Wagnerem, který neslavně proslul jako svéhlavá ručička na politických vahách v letech 1996-1997.
Wagnerovi to tehdy přineslo velkou publicitu, ale zároveň se stal tragikomickou postavou české politiky. Marvanová bohužel kráčí momentálně stejným směrem. Její rozhodnutí nejsou plně čitelná, její loajalita k vládní koalici, kterou spoluvytvořila, je chatrná. Pokud rychle nevyjeví, jakými principy se ve svém rozhodováni bude řídit, stane se stejnou tragikomickou postavou jako Wagner.
Vládní koalice přitom přežije i bez podpory Marvanové, takže o nějakém držení vládní koalice v šachu z její strany nemůže byt řeči. Pro podporu jednotlivých zákonů si Vladimír Špidla může chodit za hranice vládní koalice a bude tak činit.
A při případném hlasování o nedůvěře iniciovaném opozicí je k vyslovení nedůvěry třeba nadpoloviční většiny všech poslanců – tedy 101 hlasů. K sesazení vlády by tedy bylo zapotřebí dvou pomyslných Wagnerů, neboť případné přeběhnutí Marvanové k opozici dává opozici stále jen 100 hlasů.
Právo – 12. 8. 2002