Když Vladimír Špidla po neúspěšném hlasování o povodňovém daňovém balíku oznámil, že trestem za disidentské chování Hany Marvanové bude vynucený odchod ministrů za Unii svobody z vlády, vypustil z láhve vnitrostranického džina, kterého nyní bude jen těžko krotit. Nahrál totiž těm svým odpůrcům ve straně, kteří by nejraději spolupracovali buď z Občanskou demokratickou stranou nebo s komunisty, tedy příznivcům cynických mocenských obchodů, které praktikovali Miloš Zeman a jeho poradce Miroslav Šlouf.
Špidla možná na unionisty zaútočil proto, že chtěl předejít očekávané kritice ze strany Zemanových pohrobků. Vždyť to byl právě Zeman, kdo opakovaně popisoval US jako naprosto nespolehlivého partnera. „Infantilní“ chování Marvanové jenom potvrdilo Zemanova varovná slova a postavilo Špidlu do pozice politického naivky, který ve snaze se od Zemana distancovat nedbal na expremiérovy dobré rady.
Někteří zemanovci se koneckonců okamžitě dali slyšet, že ČSSD by měla raději spolupracovat s „čitelnými“ partnery. Špidlův „úlet“ je pro ně skvělou příležitostí. Protizemanovské křídlo, které oslabilo taktickým manévrováním šance Zemana na prezidentství, je nyní v defenzivě.
Kdyby byl premiér uznal porážku po hlasování sněmovny s tím, že vláda možná neudělala pro úspěch svých opatření vše, co mohla, a že je nutné o příštím balíku více vyjednávat jak v koalici tak s opozicí, byl by to onen starý dobrý Špidla, který byl po volbách oceňován za racionální a konsensuální přístup k vytváření většinové koalice. Kdyby byl uznal, že jde o neúspěch, na němž ale nestojí existence vlády, měl by nyní větší ústupový prostor.
Možná závislost vlády na komunistech neposiluje především příznivce spolupráce s komunisty ale příznivce spolupráce s ODS. Hrozba závislosti ČSSD na komunistech jistě bude použita jako záminka k tomu, aby byla znovu zvážena možnost spolupráce se „čitelnou“ ODS. Špidla si ovšem k této spolupráci zavřel předvolebními sliby a povolebním jednáním dveře. Otevřená nebo skrytá koalice s ODS by znamenala jeho pád.
Premiér se neprojevil jako velký taktik. Jeho víkendová snaha v nějaké formě unionisty ve vládě udržet přišla pozdě a ocitl se pod silným vnitrostranickým tlakem, kterému sám otevřel vrata. Nyní, ať už bude vývoj jakýkoliv, budou na něj mít jeho oponenti klacek, který jim dal sám do ruky svým poněkud nešpidlovsky prchlivým jednáním.
Právo – 17. 9. 2002