S blížícím se referendem o vstupu do Evropské unie přecházejí čeští euroskeptici do útoku. Jejich postoje se zároveň stávají jasnějšími. Zatímco ještě před rokem se někteří dnešní odpůrci vstupu České republiky do EU tvářili jako „eurorealisté“, dnes nenechávají nikoho na pochybách, že do EU nechtějí.
Vůdce českých „eurorealistů“, místopředseda Občanské demokratické strany Jan Zahradil, naopak poněkud zmírnil svou protievropskou rétoriku. Poučen průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že naprostá většina příznivců ODS je proevpropská, Zahradil se nyní snaží nenechat nikoho na pochybách o tom, že on i jeho strana vstup do EU podporují. Jeho hlavní výhradou jsou federalistické tendence v EU. Zároveň ovšem vcelku rozumně říká, že aby on a další podobně smýšlející politici mohli směřování EU nějak ovlivnit, musí být Česká republika nejprve členem unie.
Ideové zdroje
Při bližším zkoumání hlavních argumentů českých euroskeptiků lze rozlišit několik základních zdrojů odporu vůči EU, jakož i různou kvalitu protievropských argumentů. Celkově nejnižší úroveň mají argumenty tzv. Euroskeptické alternativy (ESA), která se jako první pokusila nabídnout vizi nejucelenější.
Hlavním problémem ESA je, že její hlavní tři protagonisté—politolog David Hanák, podnikatel Vilém Barák a publicista Benjamin Kuras—dělají přesně to, z čeho obviňují tzv. eurooptimisty. Jsou totiž natolik zaslepeni odporem vůči EU, že mnoho jejich argumentů vyznívá jen jako propaganda bez skutečné podstaty.
Ve svém úvodním manifestu tak například tvrdí, že se EU přeměňuje „v byrokratickou strukturu socialistického stylu regulující veškeré podrobnosti života a soukromí občanů nekonečnými a komplikovanými direktivami, které sepisují anonymní týmy a vydávají nevolení komisaři“. Kdyby tito euroskeptici napsali, že EU trpí určitým byrokratismem, ale zároveň připomněli, že zatímco EU, čítající přes tři sta miliónů lidí, zaměstnává několik desítek tisíc „byrokratů“, zatímco federální byrokracie USA má před tři milióny zaměstnanců, mohli bychom si udělat poněkud objektivnější obrázek o růstu „byrokratické moci EU.“
Kdyby zároveň připomněli, že každé skutečně důležité rozhodnutí orgánů EU (jakož i jmenování komisařů) je de facto podřízeno demokratickému procesu schvalování v členských státech, též bychom věděli lépe, jak EU skutečně funguje. Namísto toho tito euroskeptici tvrdí, že „utopická harmonizace kontinentu ohrožuje pracně budovaný a stále vratký systém parlamentní demokracie, politickou a ideovou rozličnost, občanskou svobodu, státní suverenitu“, atd. Opět ani slůvko o tom, že nic, co by ohrožovalo státní suverenitu národních demokracií, včetně euroskeptiky kritizovaného procesu regionalizace, se nemůže uskutečnit bez svobodného a demokratického schválení takových kroků v jednotlivých státech.
Manifest nám také sděluje, že „sjednocovaná struktura justice a policie nastoluje moc nadnárodních justičních a policejních orgánů nad občany členských států“. Ano, to je pravda, ale opět se nedočteme ani slovo o tom, že tento proces se děje pouze proto, že se pro něj všechny členské státy z dobrých důvodů svobodně rozhodly. Dospěly totiž k názoru, že určité zločiny jsou zločiny v celé civilizované Evropě. Slušní lidé v postkomunistické České republice, s její nevýkonnou justicí, se mohou dvojnásobně radovat z toho, že bude možno dojít v některých případech dovolání proti často nesmyslným rozhodnutím českých orgánů, a „že právo být svým státem chráněn“ nebudou díky neefektivnosti orgánů postkomunistického státu do takové míry jako dnes požívat nejrůznější tuneláři, daňoví podvodníci, apod.
Propagandistický ráz manifestu lze dokumentovat ještě dvěma příklady. Autoři například tvrdí, že ekonomickou politikou EU je nepřetržitě rostoucí systém zdaňování, subvencí a socialistického přerozdělování, a že EU je pařeniště finanční korupce. Ve skutečnosti ovšem EU nemá svou vlastní daňovou (fiskální) politiku a někteří její členové se svobodně rozhodli, že nebudou ani součástí společné měnové politiky. „Socialistické“ přerozdělování EU během dvou desetiletí pomohlo zaostalým státům a oblastem Evropy k ekonomickému růstu, kterého by jinak nikdy nedosáhly. Problém je tedy spíše v jazyku. Neoliberální egotisté mluví „o socialistickém přerozdělování“, Evropa mluví o „solidaritě“, protože si je vědoma toho, že právě obrovské rozdíly mezi chudými a bohatými byly v evropské historii příčinami závažných konfliktů.
Pokud jde o korupci v EU, stačí připomenout, že Evropská komise i její předseda se před několika lety poroučeli, když se na korupci přišlo. Bylo by krásné, kdyby si z chování těchto údajně „nedemokratických“ struktur vzali ponaučení čeští politici. Až se Česká republika stane součástí evropského „pařeniště korupce“, bude to mít korupce u nás podstatně těžší. Zatím, pokud jde o schopnost korupci potírat, se podle Transparency International díváme všem členským státům EU na záda ze zhruba 50. místa v celosvětovém žebříčku!
Sofistikovanější argumenty
Argumenty ESA jsou propagandistické zejména proto, že jsou ideologické. Kuras ani Barák nevynechají jedinou příležitost, aby nás nepoučili o výhodách
minimálního státu a hrůzách státního přerozdělování. Barákova víra v minimální stát a neviditelnou ruku trhu se svou extrémností blíží levicovým anarchistickým pohledům. Kuras zase není schopen vysvětlit, proč tolik Britů, známých pro svůj racionální a pragmatický přístup ke světu, volí Blairovy labouristy navzdory tomu, že kdybychom znali jen Karasovy argumenty, museli bychom si myslet, že jde, stejně jako v případě struktur EU, o bandu zločinců.
Argumenty podobné těm, které najdeme v manifestu ESA, nabízí i skupina poradců z okruhu předsedy ODS Václava Klause, jako jsou Ladislav Jakl nebo pracovníci Klausova Centra pro Ekonomiku a Politiku (CEP). Specifickým případem je pak filozof Miroslav Bednář, který byl před dvěma lety spoluautorem manifestu „eurorealistů“ z ODS. Dnes už nezastírá, že je proti vstupu do EU. Podobně jako ESA tvrdí, že EU je byrokratický, nedemokratický moloch, který vnucuje svou politiku národním demokraciím a tím je ohrožuje. Na rozdíl od autorů ESA, je ovšem Bednář méně ideologický. Jeho argumentace nevychází z hospodářského ultraliberalismu, ale z teorií klasiků politického liberalismu, jako je John Rawls.
I Bednář ale sklouzává do propagandy a často používá demagogické argumenty.
Tvrdí například, že smlouva z Nice byla v druhém referendu Irům vnucena. Jak se toto „vnucení“ událo v zemi, kde má každý dospělý člověk hlasovací právo a může se svobodně rozhodnout, není jasné. EU Irům v případě odmítnutí nehrozila ani ekonomickými ani jinými sankcemi. To, že se hlasovalo dvakrát o téže věci s patřičným časovým odstupem, je v demokraciích běžné. Můžeme se toho dočkat i v případě našeho referenda o vstupu, neboť příslušný zákon umožňuje pod dvou letech nové hlasování.
Bednář také straší tím, že snaha EU zbudovat svou vlastní obrannou politiku ohrožuje spojenectví s USA. Ve skutečnosti spojenectví s USA ohrožuje přesný opak toho, co říká–neschopnost Evropy být USA rovnocenným partnerem. K tomu pak lze připočítat politiku některých národních států, jako jsou Německo a Francie. Kdyby evropská zahraniční a bezpečností politika byla skutečným průsečíkem názorů všech členů, promítly by se do ní i proamerické postoje Velké Británie nebo budoucích členů ve Střední Evropě a rozhodně by vypadala jinak, než dnešní protiamerické běsnění v Německu.
Nejsofistikovanější mezi českými euroskeptiky je filozof Václav Bělohradský.
Ten má do určité míry pravdu, když mluví o potřebě vytvoření evropského démosu, který musí být podmínkou případné federalizace Evropy. Má také zčásti pravdu, když varuje, že regionalizace by mohla vyústit do regionálních nacionalismů.
Ale i Bělohradského argumenty jsou často velmi jednostranné. Málo vidí EU jako instituci v neustálém vývoji, která je schopna korektivů, pokud reflektuje své nedostatky. To se týká i demokratického deficitu, který Bělohradský též kritizuje. Argumentovat se dá i s Bělohradského regionální fobií. Regionalizace neznamená nezbytně jakési zakuklení se regionů do sebe samých. Politické evropanství se klidně může kloubit s posílením regionálních identit v oblasti kultury a jazyka.
Strach z Němců
Specifickým zdrojem euroskepticismu v Čechách je strach z Němců, zvláště pak z možného tlaku EU na změnu v postojích k sudetským Němcům. Tato fobie, vyvěrající do značné části z naší neschopnosti vyrovnat se s minulostí, je využívána k protievropským argumentům většinou českých euroskeptiků. Nejdemagogičtěji si ovšem počínají někteří představitelé KSČM a ODS (Václav Klaus, Jan Zahradil). Zatímco EU udělala vše pro to, aby strach z této otázky rozptýlila, je jisté, že se protiněmecké argumenty opět vynoří během kampaně před referendem.
Strach z globalizace
Zejména komunisté argumentují proti EU také z antiglobalistických pozic. Tvrdí, že EU je jen prodlouženou rukou nadnárodního kapitálu, který pro sebe hledá politické vyjádření. V této optice je tak EU jen jakýmsi válcovačem národních ekonomických a sociálních zájmů.
Naopak někteří ultraliberálové zase vidí EU jako brzdu volného obchodu, protože je to podle nich „pevnost“, která se s pomocí bariér a dalších překážek snaží diskriminovat zbytek světa a rozděluje euroatlantický prostor.
Odvarem globalizačních a antiglobalizačních polemik je také strach některých odpůrců EU z toho, že její nadnárodní charakter potlačuje národní státy a národní identitu. Václav Klaus často kritizuje EU právě z pozic nacionalismu.
Právě on je ovšem dobrým příkladem jistého zmatení: na jedné straně vyznává volný obchod, který ignoruje národní hranice, na druhé straně se obává jakéhosi úbytku moci národního státu a identity. Problémem, zdá se, je, že odpůrci EU by rádi vytvořili „ideální“ situaci. Taková však neexistuje. EU, stejně jako mnoho dalších věcí v demokratickém světě, je výsledkem nesčetných kompromisů. A slovo „kompromis“ je přesně to, čemu, militantní eurobijci ve jménu „demokracie“ a ideologie, zdá se, nerozumí.
Literární noviny – 9. 12. 2002