Komunistická strana je třináct let po pádu komunistického režimu v situaci, kdy může být jazýčkem na vahách, který rozhodne o příštím prezidentovi. Z prohlášení různých činitelů strany přitom plyne, že ve výběru mezi zatím známými kandidáty pro třetí volbu-Václavem Klausem a Janem Sokolem-dává KSČM přednost Klausovi. Na otázku, proč tomu tak je, existuje několik možných odpovědí, které by měly dělat starosti všem demokratům.
Srovnáme-li totiž oba kandidáty, je zřejmé, že neexistuje žádný zřejmý ideologický důvod, proč by KSČM měla preferovat právě Klause. Naopak, pokud by strana jasně podpořila právě Klause, zpronevěřuje se tím do značné míry všemu, co oficiálně hlásala posledních třináct let. Klaus byl přece symbolem celé éry transformace. My, kteří komunisty nejsme, ani jejich stranu nevolíme, si můžeme o Klausovi myslet věci dobré i špatné, pro komunisty byl ale přímo ztělesněním všeho transformačního „zla“ a útoků na sociální jistoty.
Jan Sokol byl disidentem v dobách normalizace, přesto se z něj po pádu komunistického režimu nestal lovec komunistů. Po sametové revoluci hrál roli konciliantního prostředníka v různých politických konfliktech ve Federálním shromáždění, v nichž figurovali i komunisté. Stejně jako Klaus dnes říká, že by s komunisty v případě svého zvolení jednal. Když dnes komunisté naznačují, že ve volbě mezi dvěma „pravicovými“ kandidáty je pro ně Klaus menším zlem, důvody takových prohlášení nejsou vůbec jasné. Sokol nikdy žádným pravičákem nebyl; nejlépe je ho možné popsat jako humanistu a centristického liberála zdůrazňujícího některé „levicové“ ideály, jako je solidarita.
Z hlediska KSČM tak Sokolovým jediným „prohřeškem“ mohou být jen jeho postoje k sudetoněmecké otázce. Je ovšem zřejmé–což vědí i komunisté–že Sokol coby prezident by nebyl sólo hráčem, jakým byl občas Václav Havel a jakým by byl nejspíše i Václav Klaus. Jistě by se nepouštěl do zahraničně-politických iniciativ bez souhlasu vlády a bez širšího politického konsensu, ať už si on sám myslí cokoliv.
Jestliže jedinými zápory Sokola jsou jeho postoje k sudetoněmecké otázce a poněkud menší politické zkušenosti, než jaké má Klaus–zatímco Klaus je ztělesněním naprosté většiny věcí, které KSČM dosud oficiálně kritizovala–pak není jasné, proč by komunisté hlasovali pro Klause, pokud by uplatnili pouze oficiálně známá kritéria. Proto se, chtě nechtě, musíme ptát po ostatních „neoficiálních“ příčinách.
Jedním z vysvětlení, které se nabízí, je, že pro komunisty Klaus na Hradě reprezentuje něco podobného, co by reprezentoval Miloš Zeman. Tedy jakousi jistotu, že se zcela nezpřetrhají nejrůznější klientelské vazby, které se vytvořily v dobách opoziční-smlouvy. Pokud komunisté otevřeně podpoří Klause, může mezi jejich voliči oprávněně převládnout názor-že oficiální kritika Klause a jeho politiky ze strany KSČM je jen zástěrkou pro účast některých politiků této strany v klientelských sítích, které Klausova éra stvořila. KSČM přitom zatím těžila u voličů z toho, že byla, i díky své izolaci, vnímána jistou částí voličstva jako „čistá“ strana, která se nenamočila do různých korupčních afér.
Druhým vysvětlením je, že pro KSČM je volba Klause především taktickým řešením-tedy tím nejlepším způsobem jak destabilizovat ČSSD a vlastně celou politickou scénu. Zvolení Klause by dále oslabilo, možná přímo položilo Špidlovu vládu a vedlo by k těžkým rozmíškám uvnitř ČSSD. To vše by mohlo vyústit až do rozštěpení strany. KSČM by se pak pokusila získat dominantní postavení na levé straně politického spektra.
Ačkoliv zabránit možnému posílení KSČM na úkor ČSSD by mělo být v téměř životním zájmu ČSSD, zdá se, že někteří Zemanovi pohrobci ve straně jsou ochotni raději uvrhnout vlastní stranu do chaosu a tím dát komunistům velkou šanci. Nelze se nezeptat, zda někteří sociální demokraté, jako je například Jaroslav Foldyna, vlastně přesně toho nechtějí a pro toto nepracují. Pokud ano, může být v nebezpečí nejen ČSSD ale i česká demokracie.
MF Dnes – 18. 2. 2003