Právě když se Evropská unie odvážně rozšířila o největší počet zemí ve své dosavadní historii, nachází se na zatím nesložitějším rozcestí. Stojí před ní několik zásadních výzev, které musí zvládnout takřka najednou. Pokud se to nepodaří, může být projekt evropské integrace ohrožen. Které jsou to výzvy a jak je řešit?
Institucionální reforma. Rozhodovací procesy v EU musí být—zejména po rozšíření na 25 členských států—pružnější, jinak hrozí zadření. Unie se také musí zbavit demokratického deficitu, který z ní v očích mnoha obyvatel členských zemí činí odcizené byrokratické monstrum. Potíž je v tom, že mnozí z těch, kdo kritizují EU za těžkopádnost, byrokratičnost a demokratický deficit, se zároveň zuby nehty brání prohloubení politické integrace, zejména vytvoření takových demokratických rozhodovacích mechanismů na evropské úrovni, které známe z úrovně národních demokracií. Přijetí nebo nepřijetí evropské ústavy, která se některé tyto problémy pokouší řešit, může určit osud EU na mnoho let dopředu.
Ekonomické reformy. Nepružné evropské hospodářství si žádá odvážné reformy a transformaci sociálního státu. Společná evropská měna se může zhroutit, pokud se neoživí ekonomiky zejména velkých států. Porušování Paktu stability ze strany těchto států není dlouhodobě politicky únosné. Společná monetární politika také může jen těžko dlouhodobě fungovat bez společné evropské fiskální politiky. Jejímu vytvoření ovšem brání důvody, které stojí v cestě i hlubší politické integraci, protože fiskální politika je považována za základní atribut národního státu. Rostoucí napětí mezi pokračující integrací v rámci společného trhu i měny a lpěním na politické suverenitě se může stát vážným problémem.
Rozšíření. Vstup nových, vesměs chudých států, z nichž osm má komunistickou minulost, není jen testem mezí evropské solidarity, ale bude mít také sociální, kulturní a politické dopady. Rozhodující bude, zda se EU podaří tyto země „poevropštit“, anebo zda jejich vstup naopak oslabí hodnotový systém a konsensuální politiku, které stály za soudržností EU před rozšířením. Jde o střet dvou politických kultur. Neústupné postoje Polska při jednání o evropské ústavě jen málo připomínaly vstřícné hledání kompromisů, kterým se vyznačovala „stará“ EU.
Transatlantické vztahy. Bezpečnost Evropy a USA jsou v dlouhodobém horizontu nedělitelné. Případné budování evropských ozbrojených sil a zahraniční politiky, nebo hledání evropské identity, v opozici vůči USA, je slepou uličkou. Ve světle nesčetných vazeb mezi USA a Evropou, jakož i ve světle společného západního dědictví, je nesmyslné budovat Evropu jako pevnost, která má konkurovat Americe. Jakýkoliv posun k hlubší politické integraci EU bude ale paradoxně velkým pokušením pro evropské antiamerikanisty, aby se vůči USA konkurenčně vymezovali.
Globalizace. EU musí najít způsoby, jak čelit náporu globalizace. Vytvoření společných politických institucí, které mohou být hrází vůči globálním ekonomickým hráčům, je jedním úkolem. EU ovšem také musí investovat více do vědy, rozvoje nových technologií a vzdělání. Mnohé výzkumné a hospodářské projekty dnes daleko přesahují možnosti malých států. Pokud toto Evropané včas nepochopí, začnou ztrácet nejen v soutěži s USA, ale také s Čínou, Indií, Brazílií a dalšími politickými giganty.
Boj s terorismem. Evropané rádi kritizují způsob, jakým bojují s terorismem Američané, ale sami nenabízejí skutečná řešení. Evropskou odpovědí na madridský teroristický útok bylo nejprve bezmocné zděšení a později nemastné neslané snahy lépe koordinovat činnost výzvědných služeb. Další teroristické útoky mohou Evropu více sjednotit, ale mohou také spustit desintegrační tendence—například snahy jednotlivých členských zemí EU opevnit se ve svých hranicích. Může též převážit trend k dalšímu omezování svobody v zájmu „bezpečnosti.“
Přistěhovalectví. Zatímco americký model přistěhovalectví bez velkých otřesů „vyrábí“ z přistěhovalců Američany, členské země EU nejsou vesměs schopné přistěhovalce integrovat. Vytváří se tak neasimilované komunity, které jsou zdrojem značných sociálních problémů. Zejména neschopnost integrovat přistěhovalce z islámských zemí vytváří potenciál pro budoucí „střet civilizací“ přímo na evropském kontinentu, kde už nyní žije téměř dvacet miliónů muslimů.
Další rozšíření a vztahy se sousedy. EU také musí v poměrně krátké době zvládnout další vlnu rozšíření, která zahrne ještě chudší státy–nejprve Bulharsko a Rumunsko, a později některé balkánské země. Přitom musí vytvořit dostatečně silnou perspektivu budoucího členství pro další země. EU dnes také už přímo sousedí s Ruskem, které je politicky nepředvídatelné. Skutečným testem samotné identity a soudržnosti EU bude diskuse o přijetí islámského Turecka.
MF Dnes – 10. 6. 2004