Václav Klaus před několika dny zveřejnil zásadní esej pod názvem „Širší souvislosti naší vládní krize“. Vyslovil se pro změnu volebního systému, neboť ten současný, poměrný, považuje za základní příčinu nestabilních vlád. Kritizoval též skutečnost, že není k dispozici standardní ústavní řešení vládních krizí rozpuštěním Poslanecké sněmovny a předčasnými volbami.
Prezident má pravdu, když kritizuje rigidní ústavní mechanismus, který v době vládních krizí činí v České republice z rozpuštění dolní komory a z vyvolání předčasných voleb téměř neřešitelný rébus. Jenom částečnou pravdu ovšem má, když mluví o nefunkčnosti současného volebního systému.
Naším hlavním problémem totiž není systém poměrného zastoupení (ten funguje bez větších problémů ve většině evropských demokracií), ale jeho kombinace s českým specifikem—silnou komunistickou stranou, která má nulový koaliční potenciál. Kdyby byla KSČM stranou, kterou lze přizvat k vládnutí, měla by v tomto volebním období levice pohodlnou vládní většinu.
Současný volební systém bychom neměli tedy měnit proto, že je údajně a priori nefunkční, ale proto, že nefunguje v podmínkách, kdy má Česká republika jako dědictví minulého režimu jednu z nejsilnějších nesystémových politických stran v Evropě. Nový volební systém by měl učinit tuto stranu těžko volitelnou a nutit jí k reformám, zatímco podmínky politické soutěže by zůstaly stejné pro demokratické strany hlavního politického proudu.
To ovšem nezaručuje jednokolový většinový systém, který vždy preferoval Václav Klaus, ale pouze systém dvoukolový. Ten radikálně zmenšuje parlamentní reprezentaci nesystémových a extrémistických stran s nulovým koaličním potenciálem, ale přitom zachovává pluralitu politických stran reprezentujících základní názorové proudy ve společnosti.
Václav Klaus také prohlásil, že v současné vládní krizi dává přednost nalezení parlamentního řešení před úřednickou vládou a to proto, že „naše země potřebuje uskutečnit další hluboké reformní změny, které mají navýsost politický charakter a které nelze zvládat jakýmisi nepolitickými odborníky.“ Podle Klause se na nepolitická, technicko-administrativně-odborná řešení se specializoval komunistický systém.
V tomto bodě prezidentovi širší souvislosti unikají. Vláda odborníků (nebo vláda úřednická, jak se nazývala v první republice) je řešení navýsost politické. Taková vláda může být v demokracii vytvořena pouze s podporou parlamentních politických stran, jejichž by byla nástrojem. Kdyby se strany shodly na důležitých reformách, které by podpořily v parlamentu, nebylo by nikterak nepolitické, kdyby jejich společná vláda sestávala z nestranických odborníků.
Lepší samozřejmě je, když za zásadní změny nesou politické strany přímou odpovědnost v podobě účasti svých politiků ve vládě. V České republice ovšem politické strany většinou nechtějí nést za nepopulární—i když třeba velmi potřebné—reformy přímou odpovědnost. Pak může být úřednická vláda dobrým politickým řešením v zájmu země.
Nejzásadnějšího omylu se ovšem Klaus dopouští, když popisuje úřednickou vládu jako řešení typické pro komunistický režim. První republika, v níž úřednické vlády několikrát fungovaly, byla výsostnou demokracií. Komunistický režim byl naopak vládou jedné strany a všichni „odborníci“ ve vládě museli být tak či onak členy komunistické nomenklatury. Kdyby se komunistický režim vskutku specializoval na „nepolitická, technicko-administrativně-odborná řešení“, mohlo nám být před rokem 1989 lépe. Jenomže komunistické vlády byly politickými nástroji ideologicky motivované diktatury.
Právo – 22. 7. 2004