Pehe straší českou veřejnost, zní titulek článku Michala Sedláčka (LN, 16.12. ) v reakci na moje dvě předešlé statě v LN (Ustojíme vládu jedné strany, 23.11. a ODS je záludnější než KSČM, 9.12. ). Hlavní tezi mého prvního článku—že totiž české politické strany nejsou dostatečně zralé na to, aby v prostředí rozšířené politické korupce, klientelismu, otesánkovské chuti po moci a slabé občanské veřejnosti nezneužívaly mocenský monopol v podobě de facto vlády jedné strany–odbývá Sedláček argumentem, který rádi činí samotní politici. Prý je to nedůvěra intelektuála (mohli bychom též klausovsky říci třeba „elitisty“) v českého občana a jeho schopnosti se rozhodovat.
Potíž je v tom, že naše politické strany potřebují občana jenom, když jim to vyhovuje. Občanská společnost je irituje a český občan jim obvykle nestojí ani za ohlédnutí, když si rozdělují nejrůznější prebendy, zvyšují platy, nebo přidělují peníze daňových poplatníků po miliónech, například na golfová hřiště, kam si chodí sami zahrát. Stejně tak jsme v době opoziční smlouvy viděli, co se dělo na nejrůznějších úrovních, když mocenský kartel vytvořily strany dvě.
Sedláček argumentuje, že USA a Velká Británie jsou nejlepším důkazem, že vláda jedné strany není žádná tragédie. Má naprostou pravdu, jenomže Česká republika není ani Velkou Británií ani USA. Neexistují zde povětšinou ani skutečně nezávislé instituce, které se politikům dokáží ve veřejném prostoru účinně postavit, ani politická kultura, která politikům zabraňuje dělat určité věci. A nedostává se ani sebevědomých občanů.
Nešlo primárně o útok na ODS
Můj článek o vládě jedné strany nebyl primárně útokem na ODS. Ta byla zmíněna jenom proto, že v roce 2006 má po volbách šanci dominovat všem úrovním české politiky—od svého čestného předsedy na Hradě, přes parlament a vládu, až po regióny a radnice velkých měst. Stejné množství moci by bylo nebezpečné v rukou každé české politické strany.
Má druhá stať nebyla také primárně o ODS, ale o Komunistické straně Čech a Moravy. Netvrdím v něm, že je ODS méně demokratickou stranou, než KSČM. Tvrdím jen, že KSČM nepředstavuje dnes reálné nebezpečí, protože je svým vlastním přičiněním v politickém ghettu a příliš toho v kontextu našeho členství v Evropské unii i NATO nezmůže. Jakýkoliv nedemokratický krok této strany, pokud by kdy sdílela moc, by okamžitě vyvolal občanskou protireakci.
A v tom se právě liší od stran, jako je ODS, která může mít po volbách v roce 2006 obrovskou moc, ale která—protože má demokratickou legitimitu—je schopna přesvědčit občany, že celou řadu opatření, která mohou například podvazovat nezávislé instituce, dělá v zájmu efektivního demokratického vládnutí. Už nyní, s vidinou vládnutí v roce 2006, okřikuje ODS nezávislé soudy a vyšetřovatele různých kauz, nebo dělá nechutné narážky na jakési grosstapo.
Sedláček též tvrdí, že kladu rovnítko mezi kriminální minulost KSČM a prohřešky proti zákonům ze strany ODS před rokem 1997. Nekladu. I tak bohužel zůstává pravdou, že se ODS nikdy důsledně nedistancovala od nejrůznějších kauz, které vedly k jejímu rozštěpení v roce 1997.
Pode Sedláčka se prý ODS se svou minulostí vypořádá, když bude chtít vyhrát v příštích volbách. Proč by tak ale činila? Neučinila tak dosud a volby stejně vyhrává, spolehajíce na krátkou paměť jak občanů, tak novinářů. Nyní už ví, že když ji podporuje tolik lidí, navzdory soustavnému zatloukání a mlžení, může si i v budoucnosti počínat stejně.
Sedláček má ovšem pravdu, když se ptá, jaká je alternativa. Ve světle sebevražedného počínání sociálních demokratů a malých liberálních stran, bohužel žádná. To ovšem znamená, že celkový stav české politiky je dosti tragický.
Lidové noviny – 21. 12. 2004