Když politiku komentují příliš často sami politici, je to důvod ke skepsi. Všichni tušíme, že politici v roli komentátorů vlastních činů nemohou být objektivní. I proto je v rozvinutých demokraciích běžné, že politici sice dostanou v médiích slovo, ale politiku analyzují zvnějšku především politologové, publicisté a novináři.
A jak je to s reflexí práce médií? Ta česká se v poslední době často stavějí do role čistého zrcadla, které bez (úmyslných či neúmyslných) pokřivení jen objektivně odráží politické děje. Když některý politik nebo pozorovatel třeba jen naznačí, že motivy novinářů nemusí být vždy průzračné, novináři nám vzápětí vysvětlují, jak tragicky se jejich kritici mýlí. Jenže to má háček: stejně jako není věrohodné, když politiku mají kriticky reflektovat převážně ti, kdo ji dělají, není úplně věrohodné, když se práci médií snaží reflektovat převážně novináři.
Ti – už z důvodů stavovské cti -vcelku pochopitelně reagují téměř na každou pochybnost paušálním vyvracením nařčení. Vytváří se tak falešný dojem, že politici a novináři snad ani nejsou součástí stejné společnosti, ačkoliv ve skutečnosti jsou obě profese nejvlivnějšími skupinami, které určují kvalitu veřejného prostoru téže společnosti. Je podivně nesouměrné, když jsou politici vmédiích vykreslováni jako dosti podivná sebranka vykuků s nečestnými úmysly, zatímco novináři vlastní možná pochybení relativizují či odmítají.
Užitečnou reflexi práce médií z poslední doby představuje společný článek šéfredaktora MF Dnes Pavla Šafra a jeho zástupce Roberta Čásenského (Teorie spiknutí a novinářská práce, MFD 2. 3. 2005). Oba mají pravdu, když se důrazně ohradili proti nařčení premiéra Grosse, že média jsou aktivní součástí jakéhosi spiknutí proti němu. Je také sympatické, že nabízejí kritické pohledy na určité aspekty práce médií. Když se však snaží obhájit média tvrzením, že existuje mnohonásobná kontrola novinářské práce, která činí média méně zranitelná vůči pochybením, než je tomu třeba v případě politiky, je na místě polemická reakce.
Tlak konkurence
Jako první zmiňují Šafr a Čásenský kontrolu korektnosti novinářů pomocí vnitřního prostředí redakcí. Představme si, že by podobný článek na obhajobu politiků napsali například dva předáci mocné politické strany. I oni by jistě argumentovali, že politika je v podstatě čistá, protože existuje mnohonásobná kontrola. Jako první „důkaz“ by nepochybně i oni jmenovali vnitřní prostředí politických stran, v nichž údajně existuje nejen zdravá vnitřní konkurence, ale také snaha ostatních členů strany bránit svou důstojnost a pověst před chybujícími kolegy. Abychom se přesvědčili, že to tak nefunguje, stačí jen letmý pohled na současnou sociální demokracii semknutou okolo premiéra, který měl už odstoupit. Nebo pohled na lidovce, kteří bez mrknutí oka podporují v roli politického mravokárce svého předsedu. Je situace v médiích opravdu o tolik jiná?
Druhým korektivem novinařiny je prý kontrola konkurenčních médií. Stejnou odpověď by nám jistě dali i zmínění politici, kdyby hovořili o politice. Přesto všichni víme, že i když se strany navzájem v určitých věcech hlídají, na mnohém se politici napříč politickým spektrem výborně dohodnou. Například na rozsahu imunity, výši odměn, či přísnosti (či spíše laxnosti) zákonů o střetu zájmů. Že by taková solidarita v médiích neexistovala? Navíc na malém mediálním trhu, jako je ten český, projde mnoho novinářů hned několika sdělovacími prostředky. Kolik z nich by si chtělo dělat nepřátele například v těch médiích, kde budou možná jednoho dne žádat o práci?
Kontrola veřejnosti
Třetím a klíčovým stupněm kontroly médií jsou prý sami čtenáři, posluchači a diváci, tedy veřejnost. To je pravda. Jenže stejná veřejnost „kontroluje“ i politiky – a všichni víme, s jakými výsledky. V nerozvinuté demokracii, jako je ta česká, je veřejnost slabá a manipulovatelná a její kvalita bohužel jen odráží kvalitu politiků, novinářů, i mnoha dalších profesí. Pokud skutečně chceme kvalitu politiky, médií či veřejnosti obecně zlepšovat, je vždy lepší konkrétní kritický přístup než určitá obrana s pomocí poukazů na údajně obecně fungující mechanismy. A je asi také lepší, aby kritické analýzy nabízeli spíše pozorovatelé zvnějšku, kteří nejsou součástí daného profesionálního milieu.
V případě médií by nebylo na škodu diskutovat o tom, že občas (i když nikoliv možná v kauze Gross) novináři přece jen ještě stále příliš spoléhají na anonymní donašeče, že na malém trhu některá média občas podléhají tlaku největších inzerentů, že relativně nezkušení novináři (chybí celá jedna generace) mohou podléhat tlaku PR agentur a lobbistů, že některé příběhy jsou uměle nafukovány (třeba i proto, že se dobře prodávají) nebo že se ne vždy ještě daří oddělovat názory novinářů od objektivního zpravodajství. V takovém sebekritickém kontextu by pak bylo též věrohodnější i volání po sebekritice (a vyvození důsledků z ní) například v případě Grosse
MF DNES – 4. 3. 2005