Na obou stranách Atlantiku se v posledních letech vede zvláštní diskuse. Jak v Evropě, tak v USA vycházejí „převratné“ statě a knihy, které se snaží dokázat, že USA (nebo naopak Evropa) jsou v politickém, sociálním a hospodářském úpadku. Zároveň jsou nám nabízena vysvětlení toho, proč je jedna část transatlantické civilizace lepší než ta druhá.
Slabí v. slábnoucí
Poslední kolo tohoto intelektuálního přetahování odstartovali před několika lety někteří američtí neokonzervativci a konzervativci (například Robert Kagan, Richard Perle, Pat Buchanan, Charles Krauthammer nebo George Will), kteří s různou mírou intenzity kritizovali morální, vojenskou a institucionální slabost Evropy v době střetu s nadnárodním terorismem. Mírně jiný úhel pohledu volí autoři, jako je Michael Mandelbaum, kteří vidí 21. století jako triumf wilsonovské triády „míru, demokracie a trhu“ – a spojují tento triumf s Amerikou.
Proti těmto zastáncům americké hegemonie stojí ovšem silná skupina odpůrců. Politolog Charles A. Kupchan v knize Konec americké éry (v níž navázal na některé starší předpovědi konce „amerického impéria“, například z pera historika Paula Kennedyho) argumentuje tím, že každá velká mocnost, která ve své době dominovala světu, nakonec přecení své možnosti a vyčerpá se. Podle něj jsou Spojené státy už za svým zenitem a budou se muset vrátit k multilaterální politice. V podobě sjednocené Evropy vyrůstá Americe mocný soupeř. Intelektuální provokatér T. R. Reid to říká už v názvu své poslední knihy: „Spojené státy Evropské: Nová supervelmoc aneb Konec americké nadvlády.“
Novinka: evropský sen
Nejnověji se do USA kriticky pustil Jeremy Rifkin v knize Evropský sen. Jak tvrdí, projekt Evropské unie reprezentuje nový typ vládnutí a životního stylu, s nímž Amerika nemůže soutěžit.
Američané podle Rifkina žijí ve stále větší nejistotě – ve srovnání s minulostí více pracují, mají méně volného času, ale přitom jsou v průměru hůře placeni. Jedna třetina Američanů dnes říká, že už nevěří v „americký sen“. Mezitím se na druhé straně Atlantiku materializuje jiný sen – evropský.
Rifkin soudí, že Evropa se stala obrovskou laboratoří pro promýšlení nové budoucnosti lidstva, včetně nového stylu vládnutí (governance), které lze popsat jako polycentrické. Tedy vládnutí založené spíše na mnoha horizontálně fungujících sítích a neustálém vyjednávání, než na vertikálních mocenských hierarchiích a na poručníkování zbytku světa. Evropský sen je v tomto pojetí přesným opakem amerického. Zatímco ten americký zdůrazňuje neomezený ekonomický růst, osobní bohatství a sledování individuálních zájmů, „evropský sen“ se zaměřuje na udržitelný rozvoj, kvalitu života a na život v komunitě.
Ash: kde je ten konflikt?
Potíž s těmito předpověďmi budoucnosti jedné či druhé části euroatlantické civilizace – jakkoli všechny obsahují zajímavá tvrzení – spočívá v tom, že jsou často velmi černobílé. Snad proto, že pořádnou díru do světa může dnes udělat jen autor, který šokuje. Mnozí autoři se tak snaží navázat na model úspěšně použitý v devadesátých letech autory, jako byl Samuel Huntington (Střet civilizací) nebo Francis Fukuyama (Konec historie).
Ve skutečnosti je naprostá většina „ohromujících“ zjištění o Americe a Evropě založena vždy jen na zdůrazňování některých dílčích aspektů složité reality. Už proto je v záplavě knih, které líčí úpadek Evropy či naopak Ameriky a často také předpovídají rostoucí napětí v euro-amerických vztazích, osvěžující poslední kniha Timothy G. Ashe Svobodný svět.
Známý oxfordský historik v ní zdůrazňuje, že jak USA, tak Evropa jsou navzájem stále více propojeny na tolika různých úrovních, až nedává valného smyslu je stavět proti sobě. Dokládá to řadou užitečných statistik, které ukazují zejména na obrovskou míru hospodářského a institucionálního propojení USA a Evropy.
Ash také argumentuje strategickou nezbytností. Evropa a USA mají podle něj zhruba tak dvacet let na to, aby vytvořily v podstatě jeden ekonomický (a částečně i politický a vojenský celek), protože při současném tempu růstu Číny a Indie nebudou muset být schopny s asijskými velmocemi soutěžit, pokud zůstanou rozděleny. Ash proto pléduje za vytvoření nové Atlantické aliance a otevřeně přiznává, že považuje zejména britského premiéra Tonyho Blaira za politika, který si mezi evropskými státníky snad nejvíce uvědomuje nutnost takového propojení.
Společný trh, a pak…
Ovšem i někteří další evropští státníci – navzdory k výhradám vůči americkému postupu v Iráku – si zřejmě uvědomují potřebu těsnější spolupráce. Už Romano Prodi před časem navrhl vytvoření společného trhu mezi Spojenými státy a Evropou. a tato myšlenka se znovu vynořila v posledních týdnech.
Někteří představitelé EU dokonce tvrdí, že by společný euroatlantický trh mohl být vyjednán do deseti let. Jak víme z vlastní evropské zkušenosti, společný trh nakonec znamená i společné politické instituce. Pokud by se EU a USA vydaly touto cestou, může se většina senzačních předpovědí o konci euroatlantické civilizace, či o konečném vítězství „amerického“ nebo naopak „evropského“ modelu jevit už za jednu generaci jen jako intelektuální folklór z konce 20. a začátku 21. století.
Hospodářské noviny – 24. 5. 2005