Václav Havel: Homo Politicus

Příspěvek Jiřího Pehe na kolokviu
o Václavu Havlovi, Bordeaux, 9. až 11. června 2005)

Dospělý život Václava Havla je často
dělen do tří zdánlivě separátních období: uměleckého, disidentského,
politického. Ve skutečnosti byl Havel v každém z těchto období jak
spisovatelem, tak disidentem, tak polickou bytostí. To, co ale spojuje všechna
období jeho života snad nejvíce, je skutečnost, že v pozadí všech jeho výkonů
stála politika. V padesátých a šedesátých letech to byl výsměch jazyku a
praktikám komunismu v podobě některých básní, esejů a později absurdních
dramat, stejně jako to byly Havlovy vlastní aktivity ve Svazu československých
spisovatelů a v různých nových časopisech.

V sedmdesátých letech, kdy nemohl
své hry oficiálně uvádět, a kdy mu bylo zakázáno oficiálně publikovat, se jako
politik projevoval jak v aktivní opozici vůči normalizačnímu režimu, tak
prostřednictvím jednoaktovek a dalších dramatických děl. V této době také
proslul jako autor vynikajících politických esejů.

V roli prezidenta se stal
profesionálním politikem, ale byl vždy politikem těžko zařaditelným,
neortodoxním. To se projevovalo nejen v jeho některých prezidentských
aktivitách, ale také v obsahu a formě jeho projevů, které vlastně navázaly na
jeho esejistickou činnost z dob disentu.

Podíváme-li se na jednotlivá období
jeho života podrobněji, je zřejmé, že politika jako činnost i aktivní politické
myšlení hrají ve všech těchto obdobích ústřední roli.

První období

Havel byl v šedesátých letech vnímán
především jako jeden z nejtalentovanějších mladých dramatiků a spisovatelů, ale
lišil se od většiny svých vrstevníků tím, že jeho dramata byla nejen
politickými činy, ale zároveň byla obsahově zakotvena v hlubokém přemýšlení o
odcizeném světě byrokratických aparátů, v nichž nebylo těžké rozpoznat parodii
komunistického světa.

Už v roce 1956, na aktivu mladých
začínajících autorů konaném na Dobříši, pronesl Havel rebelantský projev, své
první veřejné vystoupení. V tomto období také začal publikovat své první texty
v časopisu Květen i jinde.

Téhož roku v cyklu „Prostory a čas“
lze najít v básni Zahálka následující slova:

Sovětští státníci jsou v Londýně.
Já zahálím. Pravděpodobně tam spolupracují na osudu světa. Musím tu zahálet, ač
osud světa leží mi na mysli stejně jako jim.

A v cyklu „Na okraji jara“ lze najít
slova následující:

Směrnice druhé pětiletky. Do
první nastupoval jsem jako dítě, Do druhé jako mladý muž. Abych moh žít, můj
otec budoval pětiletku, Ale pětiletka budovala zároveň mne. Ležel jsem na gauči
a četl noviny…

Nebo:

Stmívá se, na rozhledně září rudá
hvězda, aby milencům ve chvílích štěstí připomínala, jak mají myslit, jak
pracovat a jak žít. Je těžké vysvětlovat něco o tiše plápolajícím věčném
plamínku zvědavosti v duši.

O rok později, ve věku necelých
dvaceti jedna let, napsal v jednom ze svých mnoha kritických esejů o své
generaci toto:

Jaký tedy byl svět v době prvního
společenského probouzení této generace? Veliký ideál, jenž se počínal
realizovat, ideál spravedlnosti v beztřídní společnosti, byl právě v té době
nejsilněji deformován a pokřivován vším tím, co odhalil 20.sjezd, jednak v sobě
nesl, zdá se, nezbytné rysy každé první realizace velké myšlenky—totiž
neskromnost, nekritičnost, suverenitu a jednoznačnou kategoričnost. A to dohromady
dávalo této době tvář, která se počala nebezpečně přibližovat něčemu, co bych
nazval schematický svět, či svět mechanicko-materialistický. Vulgarizace,
lacinost, papírovost, kategorické zjednodušování věcí, tezovitost, povrchnost,
nedialektičnost, atd. atd., věci, jež se dnes obecně vytýkají umění těchto let,
byly vlastně něčím širším, totiž rysy veškerého života, jak se senzitivnějšímu
mladému člověku musel představovat.

Už v těchto slovech lze bezesporu
rozeznat základní osu Havlovy celoživotní kritiky bezduchosti různých aparátů a
banality jistého typu života, který převážil v komunistickém režimu. Jeho první
hra, jednoaktovka „Rodinný večer“, kterou napsal v roce 1959, se nesla v tomto
duchu. Havel sám napsal, že hra má být malou studií o banalitě života, kterou
považuje za příznačný projev měšťáctví. To podle něj ve společenských poměrech
komunistického Československa nabylo „nové specifické podoby.“

Jako největší objev české dramatické
tvorby se Havel prosadil až v roce 1963 hrou „Zahradní slavnost“. A zase to
byla nemilosrdná parodie jak banality každodenního života v „nové“ společnosti,
tak i výsměch komunistickému „speaku“.

Ve hře Vyrozumění, kterou Havel
napsal v roce 1965, jednoho dne najde ředitel velkého úřadu Gross na svém
pracovním stole vyrozumění, které je psáno v nesrozumitelném jazyce—Ptydepe.
Ukáže se, že tento umělý jazyk za jeho zády tajně zavádí Grossův
náměstek—údajně proto, že se mnohem lépe než přirozený jazyk hodí pro úřední
úkony. Gross se pokusí zavádění Ptydepe zastavit, ale neuspěje, a navíc je s
pomocí intrik zbaven své pozice a ředitelem se stane náměstek, který se
zaváděním Ptydepe začal.

Když se Gross pokouší dozvědět, co
vlastně znamenají různé ptydepové texty, které kolují úřadem, zjistí, že mu je
nikdo nemůže přeložit, protože úředníkovi úřadu, který obdržel v poslední době
vyrozumění, může být ptydepový text přeložen až tehdy, kdy bude mít přeloženo
své vyrozumění. „Čili: co se praví v našem vyrozumění se můžeme dozvědět jen
tehdy, když to víme,“ stěžuje si Gross s tím, že je to začarovaný kruh. Za což
je znovu degradován a je mu přidělena bezvýznamná funkce pozorovatele.

Už první Havlovy hry tedy byly
veskrze politické; vysmívaly se totalitnímu režimu tím, že zesměšňovaly jeho
jazyk a ukazovaly jeho absurditu. Zároveň byl ale Havel dokonce už v
liberálních 60. letech disidentem svého druhu. Jako jeden z mála prominentních
kritiku režimu chtěl jít za na socialismus s lidskou tváří, tedy za jakousi
poloviční demokracii. Už v roce 1965, na konferenci Svazu československých
spisovatelů, Havel otevřeně kritizoval to, čemu se v umělecké podobě vysmíval
ve svých hrách: zkonvencionalizované, pseudoideologické myšlení, které bylo
podle jeho názoru zahnízděno ve všech oblastech společenského života a působilo
nedozírné škody.

Mimo jiné řekl:

Podstatou tohoto způsobu myšlení
je, že určité osvědčené dialektické figury zformoval a zfetišizoval do tuhého
systému myšlenkových a frazeologických schémat, jejichž aplikace na různé
oblasti skutečnosti působí sice na první pohled dojmem jakéhosi chvályhodně
zvýšeného ideologického vidění reality, ve skutečnosti však nepozorovaně
zbavuje myšlení bezprostředního kontaktu s realitou…Děje se
to—především—jakousi ritualizací jazyka.

Ten, argumentoval Havel, je tím
degradován: „Amputace funkcí, které mu nejsou vlastní, znemožňuje mu plnit
funkce, k nimž je určen, a tím ho tedy zbavujeme jeho nejvlastnějšího
významu“.

Havel se také významně angažoval v
redakčním okruhu časopisu Tvář, jehož vydávání bylo později zastaveno. Na
sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 mimo jiné řekl, že „nastala
chvíle, kdy máme po všem, co bylo, už asi neodvolatelně poslední příležitost se
rozhodnout, co pro nás bude nadále důležitější: zda skutečnost, nebo jen
fasáda. Jde o to, zda všechny hezké myšlenky o svobodě a pokroku, obsažené ve
Stanovisku ÚV KSČ k některým otázkám československé literatury, učiníme
přesvědčivým teoretickým výrazem skutečné situace ve svazu, anebo zda zůstanou
zase jen—jako už tomu bylo mnohokrát a s deklaracemi méně slibujícími—sladce
lnoucí fasádou, za kterou se skrývá neduživá, polovičatá, konformní a na
všechny vytčené cíle rezignující praxe.“

V březnu roku 1968 Havel podepsal
otevřený dopis 150 spisovatelů a kulturních pracovníků k aktuálním otázkám tzv.
demokratizačního procesu, adresovaný ústřednímu výboru KSČ. V dubnu byl zvolen
předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů. Který sdružoval v rámci svazu
spisovatelů tvůrce, kteří nebyli členy KSČ.

V červnu 1968 podepsal prohlášení
signované 30 kulturními osobnostmi, jež se obracelo k Národní frontě, vládě a
sdělovacím prostředkům, aby umožnily přípravným výborům pro obnovení činnosti
sociálně demokratické strany vysvětlit veřejnosti svá stanoviska a aby pomohly
obnovit spoluúčast této strany v politickém životě země.

Havlovo otevřené angažmá v roce 1968
na straně reforem a demokracie pak z něho na dalších dvacet jedna let udělalo
neoficiálního politika. Na jaře 1969 promluvil na sjezdu nově ustaveného Svazu
českých spisovatelů. Jeho poslední veřejné vystoupení se uskutečnilo v červnu
1969 v zahradě Kulturního domu Klementa Gottwalda v Ostravě. Tento mítink byl
veřejně označen za „provokaci pravicových živlů“. Na veřejnosti—konkrétně na
folkovém festivalu v Lipnici–Havel opět vystoupil až 3. září 1988.

V červenci a srpnu 1969 se účastnil
rozhovorů, které vedly ke vzniku Deseti bodů adresovaných Federálnímu
shromáždění, vládě i Ústřednímu výboru KSČ. Toto prohlášení, které Havel
podepsal, odmítlo politiku normalizace. Poučení z krizového vývoje ve straně a
ve společnosti po XIII. sjezdu KSČ, schválené na zasedání ÚV KSČ, Havla
jmenovitě obviňovalo a ostouzelo, což do značné míry určilo i jeho postavení v
normalizačním režimu.

Období druhé

Když se Havel stal
„profesionálním“ disidentem, zůstal sice spisovatelem (stále
političtějším). Zároveň se stal de facto neoficiální hlavou politické opozice.
Jeho vedoucí úloha v hnutí odporu proti režimu byla vlastně politickou funkcí.
Opozice neexistovala sice oficiálně, neměla svou vlastní stranu, ale měla v Havlovi
svého předáka.

Politické zůstaly i jeho hry:
Žebrácká opera, ale zejména Audience, Vernisáž, Largo desolato, Pokoušení nebo
Asanace.

V roce 1972 Havel podepsal petici 35
českých spisovatelů prezidentu republiky za amnestii pro politické vězně; předtím
se aktivně účastnil této petiční akce. Na otevřeně politickou dráhu Havel
vstoupil svým slavným otevřeným dopisem Gustavu Husákovi z roku 1975, který byl
nemilosrdnou analýzou poměrů ve „zkonsolidovaném Československu“. Husákovi
napsal i toto: „Lidí, kteří upřímně věří všemu, co říká oficiální
propaganda, a nezištně podporují vládní moc, je dnes méně než kdy dosud. Zato
pokrytců je stále víc – do jisté míry je vlastně každý občan nucen být
pokrytcem.“

Následuje Havlovo angažmá v boji
proti soudnímu procesu se členy hudební skupiny Plastic People of the Universe
(1976) a v roce 1977 organizování a podpis pod dokumentem Charta 77. Stal se
také jedním ze tří prvních mluvčích hnutí, které Charta 77 zformovala. V roce
1978 pak zveřejnil svůj pravděpodobně nejslavnější politicko-filozofický text:
„Moc bezmocných“. V něm napsal i tato památná slova:

Mezi intencemi post-totalitního
systému a intencemi života zeje propast: zatímco život směřuje ze své podstaty
k pluralitě, k pestrobarevnosti, k nezávislé sebekonstituci a sebeorganizaci,
prostě k naplnění své svobody, post-totalitní systém vyžaduje naopak
monolitičnost, uniformitu, disciplínu: zatímco život chce vytvářet stále nové
„nepravděpodobné“ struktury, post-totalitní systém mu vnucuje naopak
„nejpravděpodobnější stavy.“…Člověku slouží tento systém jen do té míry, do
jaké je to nezbytné k tomu, aby člověk sloužil jemu; cokoliv „navíc“, tedy
cokoliv, čím člověk přesahuje své předem vymezené postavení, reflektuje systém
jako útok na sebe sama.

V roce 1980 přichází veznění a s ním
politická odmlka. Ale nedlouho po propuštění, v roce 1984, Havel zveřejňuje
svůj druhý nejdůležitější politiko-filozofický esej: „Politika a svědomí“.
Důležité a zajímavé jsou i jeho další četné texty z období mezi rokem 1984 a
1989, zvláště pak ty, v nichž reflektuje význam Charty 77.

V zahraničí je v této době už
jednoznačně vnímán jako předák československé opozice a koneckonců ho tak vidí
i komunistický režim.

Období třetí

V roce 1989 je Havel, spolu s
dalšími disidenty, postaven do role aktivního politika. Hroutící se
komunistický režim hledá, komu by předal moc, a Havel i jeho kolegové jsou
logickou volbou. Je samozřejmě možné dnes Havla i ostatní disidenty kritizovat
za to či ono: podle některých měli být přísnější na komunisty, měli méně
vyjednávat a více žádat. Pravdou ovšem je, že i vzhledem k tomu, jak málo
zkušeností Havel—až do té doby především teoretik demokratické politiky—s
praktickou politikou měl, počínal si on i jeho kolegové velmi zdatně.

Profesionálním politikem se Havel
stal 29.12. 1989, kdy byl zvolen československým prezidentem. Jenomže i poté,
co byl historií vymrštěn do nejvyššího politického postu v zemi, zůstal—neboť
vzhledem ke své osobní historii nemohl nezůstat–spisovatelem a disidentem.

Změnil se žánr jeho psaní, ale mnohé
jeho projevy jsou vlastně svéráznými filozofickými statěmi. Zároveň Havel
zůstal svého druhu disidentem—každopádně ve srovnání s domácími i světovými
politiky. I z prezidentského úřadu připomínal, často až do omrzení, věci, o
kterých „standardní“ politici mlčí: globální odpovědnost, potenciálně
nebezpečný samopohyb industriální civilizace, potřebu aktivního občanství,
které se nenechá manipulovat partajní politikou.

Havel hrál také důležitou roli v
neúnavné propagaci role občanské společnosti v moderní demokracii. Právě jeho
nejrůznější projevy a další veřejná vystoupení na téma občanské společnosti a
aktivního občanství, formují páteř jeho politického odkazu z dob prezidentství.
Filozofický střet s Václavem Klausem o občanskou společnost byl střetem o
povahu české demokracie.

V dnešních diskusích je často
zdůrazňováno, že Havel byl už v disentu vyznavačem tzv. nepolitické
politiky—řekněme tedy politiky, která by byla založena více na občanské
společnosti a méně na politických stranách. A že od tohoto konceptu plně
neustoupil ani v době po roce 1989. K tomu je zapotřebí nejméně dvou poznámek.

Pokud jde o samotný vznik idejí
„nepolitické politiky“ ta byla vcelku logickou reakcí na prostředí
absolutizovaného stranictví, splynutí absolutizované strany se státem a
byrokracií. Disidenti, nejenom v Československu, se dívali na politické strany
s jistou dávkou skepse. Doufali, že po pádu komunistického režimu bude politika
založena na větší autenticitě, osobní angažovanosti, atd.

Zároveň je ovšem nutné korigovat
teze o tom, že Havel zůstal poněkud utopickému konceptu nepolitické politiky
věren i po roce 1989. Je pravda, že opakovaně kritizoval české politické
strany, zejména za jejich přebujelé partajnictví a neochotu spolupracovat s
občanskou společností, ale zároveň pragmaticky uznal potřebnost stranického
systému pro chod moderní demokracie. Jeho hlavní starostí, stejně jako v dobách
předchozích, bylo, aby politické strany nefungovaly jako bezduché aparáty,
které komunikují ve svém stranickém Ptydepe a jsou zcela odtrženy od reality. V
tom se bohužel jeho obavy do značné míry naplnily.

V článku publikovaném ve světových
denících při příležitosti 15. výročí sametové revoluce Havel píše:

„Patnáct let po pádu komunismu se
rozmáhá apatie k politice. Demokracie je chápána jen jako poněkud nudný rituál.
Obecně se zdá, že západní společnosti prožívají jistou krizi demokratického
étosu a aktivního občanství.

Možná jsme jen svědky částečně
změny paradigmatu, zapříčeného novými technologiemi, a není důvod k obavám.
Možná je ale problém hlubší: nadnárodní korporace, mediální kartely a mocné
byrokracie přetvářejí politické strany stále více v organizace, které se už
primárně nestarají o veřejné dobro, ale chrání klientelské sítě a zájmové
skupiny. Politika se stává pouhým kolbištěm lobbyistů, média banalizují vážné
problémy, demokracie často vypadá jako pouhá virtuální hra pro konzumenty,
nikoliv vážná záležitost pro seriózní občany.

Když jsme v disidentské komunitě
snili o demokratické budoucnosti, podlehli jsme jistě mnohým utopickým iluzím.
Ale nemýlili jsme se, když jsme tvrdili, že komunismus není jen slepou uličkou
západního racionalismu. Byrokratizace, anonymní manipulace a důraz na masovou
konformitu v něm sice byly dovedeny k „dokonalosti“, ale tytéž jevy nás
ohrožují i dnes.

Už tehdy nám bylo jasné, že pokud
je demokracie hodnotově vyprázdněná a zredukovaná na pouhou soutěž politických
stran, které mají na vše zaručené odpovědi, může být docela nedemokratická. I
proto jsme kladli důraz na morální rozměr politiky a občanskou společnost jako
protiváhy politických stran a institucí státní moci.“

Stejně důležité pro další směřování
české demokracie byla změna Havlových postojů z dob disidentsví, kdy byl
skeptický k vojenským blokům, včetně NATO, k rezolutní podpoře atlantických
vztahů a k zachování NATO. Zároveň byl ale neúnavným podporovatelem procesu
evropské integrace, kam občas vnášel neotřelé myšlenky. Není možná na škodu si
v době, kdy Evropská unie prochází vnitřní krizí, si připomenout, že Havel v
roce 1998, v projevu ve francouzském Senátu plédoval za vytvoření
dvoukomorového evropského parlamentu, po vzoru amerického Kongresu—tedy de
facto za vytvoření evropské federace.

Krátká rekapitulace

Hodnotíme-li tedy Havlovu politickou
kariéru, bylo by omylem začít až jeho vstupem do oficiální politiky v roce
1989. Už v době, kdy byl Havel oficiálně považován především za spisovatele a
dramatika, byl vlastně politikem. Naprostá většina témat jeho děl je politická.
Pokračoval tak v jedné tradici české kultury. Ta v obdobích politické nesvobody
nahrazovala politiku tím, že vytvářela prostor pro politický dizkurs mimo
oficiální struktury. Politické ambice a kritika stávajících poměrů byly
vyjadřovány jazykem umění, často v dvojsmyslech, ale v podstatě se jednalo o
politickou činnost svého druhu.

Je zajímavou hypotetickou otázkou,
zda by se Havel—pokud by vyrůstal ve svobodných poměrech—stal spíše umělcem,
nebo zda by byl politikem. Vzhledem k tomu, že forma literárního projevu
sloužila Havlovi od počátku především ke zdrcující kritice totalitního systému
a jeho jazyka, zdá se, že Havel byl vždy svým bytostným založením spíše
politik.

Zároveň byl ale vždy příliš
neortodoxní na to, aby mohl být úspěšným politikem v „normálních“ poměrech.
Jinými slovy, Havel byl do oficiální politiky katapultován shodou historických
náhod (podobně jako Masaryk). Je pravděpodobné, že pokud by do nejvyšších pater
politiky musel vystoupat tak, že by hrál v rámci pravidel partajního systému,
nikdy aby se špičkovým politikem nestal, protože by tato pravidla zpochybňoval.

Havel se stal prezidentem, protože
ho tam historie, v níž již měl své nepřehlédnutelné místo, vynesla. Tento
paradox také ovlivnil jeho prezidentství. Ve světě to byla Česká republika,
která profitovala z toho, že má za prezidenta Havla, nikoliv naopak.
Skutečnost, že byl katapultován do úřadu historií, také způsobila, že se ne
vždy byl ochoten plně podřizovat zažitým pravidlům hry. Protože nebyl do svého
úřadu selektován na základě pravidel hry tzv. „standardní“ politiky, po
celou dobu svého úřadu jaksi vyčníval a partajním politikům vadil. Po celou
dobu jeho prezidentství se v Čechách hrála podivná hra: stáhnout Havla dolů do
bahna; učinit ho jedním z nás; dokázat, že jeho výjimečnost je jen šalba.

Nevadil ale jenom politikům. Vadil i
těm občanům, kteří v něm po počáteční euforii začali vidět nepříjemné zrcadlo
nastavené minulosti. Svým kosmopolitismem vadil též všem provinciálům, kterými
se to v české kotlině jen hemží. Kupodivu vadil i mnohým intelektuálům, kteří
nemohli pochopit, proč právě tento muž se stal oblíbencem historie. Nakonec to
bude právě historie, která zcela bezpochyby zařadí Havla i doma na místo,
kterého se mu už za jeho života dostalo za českými hranicemi.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..