Den daňové svobody je nesmysl

V posledních letech jsme touto dobou opakovaně svědky představení,
které nám pod názvem „Den daňové svobody“ nabízejí čeští neoliberálové.
Zjednodušující zkratka „daňové svobody“ je evidentně atraktivní pro
mnohá média, takže si protagonistů tohoto konceptu po několik dnů
užijeme i na televizních obrazovkách. Vždyť koho by nezaujalo tvrzení,
že toho a toho dne v roce průměrný český občan přestal platit na stát a
vydělává si prý konečně jenom na sebe!

S konceptem daňové svobody je ovšem potíž. Tak především se v
něm zastírá skutečnost, že v moderní společnosti neexistuje žádná
zřetelná hranice mezi vyděláváním na sebe a vyděláváním na stát. Ten je
společenskou institucí, kterou si v demokracii na základě pomyslné
společenské smlouvy vydržujeme proto, aby plnila určité důležité úkoly,
jež jedinec sám nezvládne a bez jejichž zajištění může být ohrožena
jeho bezpečnost či dokonce samotný život.

I když tedy prvních několik měsíců v roce občan prý vydělává jen na
stát, vydělává ve skutečnosti sám na sebe, protože vydělává na věci,
které se ho bytostně týkají: na bezpečnost osobní i bezpečnost země, na
solidaritu s chudšími, na školství, zdravotnictví, atd. Je jistě
namístě diskuse, které z těchto funkcí—a zejména v jaké míře—musí
nezbytně zabezpečovat stát a na které by stačila individuální
iniciativa nebo třeba občanská společnost. Zároveň je ale zavádějící a
veskrze asociální, když se občanům podsouvá teze, že až do určitého
okamžiku vydělávají na jakéhosi cizího molocha jménem stát, a teprve od
tohoto data jim státní moloch přestane brát „jejich“ peníze.

Přispívání na společné projekty, které se týkají nás všech, je
důležitým společenským tmelem. Pomohlo stvořit moderní národní
demokracie, neboť státní výdaje mimo jiné přispívají k obraně
základních principů vyjádřených už francouzským osvícenstvím: svobody
(platíme si například instituce politické demokracie, policii nebo
armádu); rovnosti (platíme soudy a další instituce, které zajišťují
rovnost všech před zákonem); a bratrství (přispíváme na solidaritu s
těmi slabšími).

Mnohem důležitější než otázka, kdy přesně nastane tzv. den
daňové svobody, je otázka, jak efektivně stát vybrané peníze používá.
To je sice jedno z poselství, na které má „den daňové svobody“
upozorňovat, ale činí tak demagogicky.

Pokud neoliberálové už chtějí na výši daní upozorňovat, měli by se
raději zaměřit na důkladné vyhodnocení efektivnosti státu. Přitom by
ovšem neměli ignorovat například nedávnou studii Organizace pro
ekonomickou spolupráci a rozvoj, podle níž Česko, které naši
neoliberálové vykreslují jako téměř odstrašující příklad státního
finančního vyděračství, má poměrně výkonný sociální stát. Srovnatelný
rozsah sociálních služeb dokáže zabezpečovat s mnohem menším objemem
vybraných prostředků, než řada vyspělejších evropských zemí.

Neměli by též zapomínat na to, že výše daní a rozsah státních
služeb nejsou v demokratické společnosti diktovány (zlo)vůlí panovníka,
ale jsou výsledkem demokratického rozhodování demokraticky zvolených
zástupců lidu. Pokud chtějí neoliberálové situaci změnit, musí uspět
politicky, což se jim v naší politické kultuře ovšem příliš nedaří.
Možná z dobrých důvodů.

Právo – 15. 6. 2005

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..