A New World Order
Anne-Marie Slaughter
Vydalo nakladatelství Princeton University Press,
2004, 341 stran
The European Dream
Jeremy Rifkin
Vydalo nakladatelství Jeremy P. Tarcher/Penguin,
2004, 434 stran
The Partnership Principle:
New Forms of Governance in the 21st Century
Sborník Alfred Herrhausen Society
Vydalo nakladatelství Archetype Publications
2004, 359 stran
Budování státu podle Fukuyamy
Francis Fukuyama
Vydalo nakladatelství Alfa Publishing
2004, 129 stran
Krize v transatlantických vztazích, kterou odstartovala vojenská
intervence v Iráku, výrazně zploštila uvažování o tom, jakými pravidly
se vlastně bude řídit mezinárodní společenství ve 21. století. Hojně se
hovoří o unipolárním světě, v němž dominuje jen jedna supervelmoc, nebo
o tom, že si boj s terorismem vyžádá více bezpečnosti na úkor svobody.
Zvýšená role národních států, včetně důsledné kontroly pohybu osob i
zboží, jakož i spory uvnitř euroatlantické civilizace, prý mohou
nakonec vyústit v konec éry globalizace.
Tato převážně politická debata na čas odsunula do pozadí teoretičtější
úvahy o nových trendech v politické organizaci globálního společenství,
které v současnosti nabízejí někteří přední američtí i evropští
politologové. Většina těchto úvah se odvíjí od pojmu „governance“, pro
který v češtině neexistuje přesný překlad. Lze jej totiž chápat jako
rozumnou správu, řízení a proces vládnutí najednou, což ho odlišuje od
pojmu „government“ (vláda).
A právě „governance“ je ústředním tématem Anne-Marie Slaughterové z
Princetonské univerzity. Podle ní mezinárodní společenství už nějakou
dobu nefunguje primárně jen jako systém vztahů mezi vládami národních
států, ale také jako globální systém horizontálních sítí, jež vytvářejí
především různé složky vládní moci v národních státech a nevládní
organizace. Policejní vyšetřovatelé, regulátoři finančních trhů, soudci
nebo například zákonodárci stále více spolupracují v rámci nadnárodních
sítí, v nichž si vyměňují informace a koordinují své akce. Globální
spolupráce těchto jednotlivých složek státní moci se stává důležitější,
než je spolupráce centrálních vlád. Doplňuje ji i stále robustnější síť
nevládních aktérů.
Globální politické sítě
Model globálních politických sítí je možným řešením základního dilematu
globální správy: potřebujeme globální pravidla, ale bez centralizované
globální vlády; a zároveň potřebujeme, aby byli političtí aktéři v
systému globální správy prostřednictvím různých politických mechanismů
vázáni vůči někomu odpovědností. Tato odpovědnost se odvozuje od jejich
zakotvenosti v různých strukturách (zejména demokratických) národních
států.
Moderní stát je tak stále více mnohovrstevnatou entitou, jejíž
jednotlivé složky plní na jedné straně domácí politické úkoly, ale
zároveň se stále intenzivněji propojují na nadnárodní úrovni se svými
partnery ve státech ostatních. Vytvářejí se tak postupně pravidla a
regulační rámce, které fungují v globálním měřítku.
„Mnoho mezinárodních organizací dnes není ničím jiným, než strukturami,
které institucionálně zaštiťují fungování horizontálních sítí státních
úředníků z různých národních států. Jiné jsou ryze nadnárodní tím, že
jejich identita a loajalita je oddělena od národních států… a mají
(vůči národním státům) jisté donucovací pravomoci… Jsou ovšem též
dokladem toho, že v existujícím systému mezinárodního práva lze zatím
formalizovat horizontální nadnárodní sítě jen s pomocí mezivládních
dohod,“
píše Slaughterová. Jistou překážkou vize, kterou autorka nabízí, je
silná asymetričnost mezinárodního společenství. Nejde jen o často
diskutované rozdíly mezi státy bohatými a chudými, nebo mezi státy
demokratickými a autoritářskými, ale také o rozdíly v samotné míře
státnosti jednotlivých států. A právě tomuto jevu se věnuje Francis
Fukuyama, americký politolog, známý jako autor kontroverzní teorie o
„konci historie.“
Mezinárodní společenství je v současnosti tvořeno zhruba třemi druhy
entit: plně vyvinutými klasickými národními státy; postmoderními
nadnárodními celky, v nichž se sdružují státy, které se dobrovolně
rozhodly vzdát se části své suverenity ve prospěch takových celků; a
slabými či zhroucenými státy (failed states). Fukuyama se soustředí
zejména na poslední kategorii.
Argumentuje, že slabé nebo zhroucené státy, v nichž neexistují ani
silná centrální vláda, ani efektivní systémy horizontální správy, jsou
pro mezinárodní společenství extrémně nebezpečné nejenom proto, že
porušují normy civilizovaného chování. Na jejich území často operují
nejrůznější teroristické organizace, které mohou jednoho dne získat
zbraně hromadného ničení. Slabé státy tedy představují největší
globální hrozbu. Vybudovat v takových zemích efektivní stát je ovšem
nesnadný úkol. Po účinných státních institucích musí existovat místní
poptávka, jinak nemají šanci se skutečně zakořenit. Pokud se budování
státu děje pod kuratelou mezinárodního společenství, například po
úspěšně vojenské intervenci, může se stát, že okupační nebo mírové
jednotky budou muset v některých zemích nahrazovat funkce státu po
mnoho let.
Moderní stát nemá být podle Fukuyamy velký, ale má být silný a výkonný.
A pokud má být legitimní, musí být též demokratický. Výkonnost státu se
neměří jen efektivností centrální vlády, ale také schopností
jednotlivých složek státní moci účinně fungovat jak doma, tak v rámci
nadnárodních sítí. Navíc právě takové sítě, ve spolupráci s nevládními
organizacemi, mohou sehrát důležitou roli při budování státnosti tam,
kde státy selhaly, nebo se úplně zhroutily.
V analýze rozdílných pohledů USA a Evropy, jak problém mezinárodní
hrozby řešit, Fukuyama upozorňuje na důležitý rozdíl v chápání státu.
„Američané nevidí žádný vyšší zdroj svrchované moci, než je konstituční
a demokratický národní stát. Mezinárodní organizace mají svou
svrchovanost pouze proto a pouze do té míry, do jaké jim svrchované
státy dobrovolně část své suverenity přenechaly jako výsledek
mezivládních jednání. Tato svrchovanost může být kdykoliv smluvními
stranami odebrána – mezinárodní právo a mezinárodní organizace podle
USA nemají právo na nezávislou existenci bez souhlasu národních států.
Evropané spíše věří, že demokratická svrchovanost a mezinárodní
legitimita plyne z vůle mezinárodního společenství, které má mnohem
širší působnost než vůle jednotlivých národních států.“
Fukuyama tyto rozdíly částečně vysvětluje poukazem na evropskou historii:
„Státy Západní Evropy přišly na konci druhé světové války na to, že to
bylo právě bezuzdné vyhrocování národní suverenity, které způsobilo
Evropě hrozné útrapy v podobě dvou světových válek ve dvacátém
století… Palác s názvem Evropská unie, který pro sebe začaly v
padesátých letech stavět, měl právě tuto svrchovanost spoutat do
mnohovrstevnaté sítě pravidel, norem a omezení, která měla zabránit
tomu, aby se z ní mohl další stát vymotat a vymknout se kontrole… Ten
samý kontinent, který vymyslel koncepci moderního státu postaveného na
centralizované moci se schopností udržovat stálou armádu, nyní vymyslel
způsob, jak ze své identity zcela vyloučit ideu státnosti“.
Zatímco Fukuyama je blíže americkému chápání role národních států a
mezinárodního společenství, Jeremy Rifkin, americký politolog a bývalý
poradce předsedy Evropské komise Romana Prodiho, jednoznačně preferuje
evropský model. Ve své knize dokonce tvrdí, že „americký sen“ se
postupně vypařuje a je nahrazován úspěšnějším evropským modelem. Podle
něj je EU v oblasti vládnutí prvním historickým experimentem, který
úspěšně vykročil od teritoriální zakotvenosti (a omezenosti) vstříc
globální správě.
V souvislosti s EU je podle Rifkina namístě mluvit o
„polycentrickém“ vládnutí (governance), spíše než o klasické vládě
(government), která je spojena s teritoriálně organizovanou mocí.
„Polycentrické vládnutí je decentralizováno a nezáleží v něm jenom na
tom, co dělají vlády. Podle sociálního teoretika Paula Hirsta a
politologa Grahama Thompsona se na něm podílí celá řada dalších
veřejných, soukromých, státních a nestáních aktérů, jakož i národních a
mezinárodních institucí i aktivit… Je to nový typ politiky, která je
mnohem komplexnější a sofistikovanější. V systému polycentrického
vládnutí nemůže žádný jednotlivý aktér zcela dominovat celé pole
působnosti a určovat výsledky vládnutí; naopak všichni zúčastnění
aktéři mají jistou možnost ovlivnit směřování a průběh procesu
vládnutí“ Polycentrické vládnutí je charakterizováno kontinuálním
dialogem a vyjednáváním mezi všemi aktéry v mnoha různých sítích.
Političtí vůdci mohou být v takovém systému úspěšní, jenom když fungují
jako úspěšní vyjednavači, a nikoliv jako rádoby vojenští velitelé.
Vertikální systém moci založené na příkazech je nahrazen koordinací.
Vládnutí prostřednictvím sítí je podle Rifkina také důsledkem moderních
technologií a vnitřní organizace nadnárodních korporací, které též
stále více fungují na principu horizontálních sítí.
V obecnější rovině lze najít jasné souvislosti
s postmoderními teoriemi společnosti, například v podání Ulricha Becka,
Anthonyho Giddense, nebo Zygmunta Baumanna. Ti mluví o post-tradiční
společnosti, o společnosti risku a nejistoty, nebo o tekuté modernitě,
u nichž se v procesu rostoucí reflexivity (neustálém zpochybňování
dosaženého) hroutí tradiční vertikální vztahy a zaběhnuté jistoty ve
prospěch horizontálních sítí a individuálních vztahů, které je nutné
neustále znovu potvrzovat v jakémsi permanentím dialogu.
Neustálý dialog na mnoha úrovních
Jedním z klíčových pojmů v novém systému globální správy je
„partnerství“, které má být protikladem ke klasickému systému vztahů,
založeném na mocenských hierarchiích. Partnerství předpokládá
spolupráci v rámci horizontálních sítí, spíše než vertikální dominanci.
Sborník na toto téma, který vydala německá Společnost Alfreda
Herrhausena, nabízí několik desítek příspěvků od špičkových autorů.
Stačí uvést jména, jako je Fareed Zakaria, Benjamin Barber, Michael
Ignatieff, Jeffrey Sachs, Robert Kagan, nebo Mary Robinsonová.
Autoři se vesměs shodují, že nový globální pořádek bude založen
na mnohovrstevnaté spolupráci různých struktur, v nichž vlády národních
států budou představovat jen jednu z mnoha vrstev. Vzájemnou důvěru ve
světovém společenství nelze budovat jen prostřednictvím smluv a dalších
aktů národních států, které si zachovávají plnou suverenitu. Stejně
důležitá je horizontální síť jednotlivých složek vládní moci národních
států, tak jak o nich píše například Slaughterová, jakož i nadnárodní
občanská společnost a různá nadnárodní komunikační pole. Pravidla
mezinárodního soužití se tak vytvářejí v neustálém dialogu na
nejrůznějších úrovních a musejí být neustále znovu potvrzována
dialogem. Kdybychom použili termín Anthony Giddense, jde o jakousi
„dialogickou demokracii“, která se z úrovně národních demokracií začíná
přelévat do mezinárodních vztahů.
Lidové noviny – 18. 6. 2005