Už bylo mnoho napsáno a řečeno o tom, že české volby do Poslanecké sněmovny skončily patem, který prý může vést až k politické krizi. Ve skutečnosti se žádná krize nekoná a konat nebude. Česká republika je poměrně stabilní země—člen Evropské unie a NATO—v níž lze i volební pat proměnit s pomocí vyjednávání a existujících ústavních mechanismů v přijatelné řešení v podobě funkční vlády.
Česká politika se s politickými paty potýká už od roku 1996. Od té doby existují buď menšinové nebo většinové koaliční vlády, které jsou slabé. Jenže se ukazuje, že to nemusí být nezbytně na škodu, protože výsledná politika vlád je víceméně centristická. Česká republika se na rozdíl od některých jiných zemích v regionu nepohybuje ode zdi ke zdi, kde se každá příští vláda pokouší rušit či změnit všechna zásadnější opatření vlády předešlé. Takové neustálé opravování „reforem“, které byly v době svého přijímání vydávány vyhraněně ideologickou vládou za jediné správné řešení, má vysokou cenu jak z ekonomického hlediska, tak z hlediska zbytečného polarizování společnosti.
I poslední volby v Česku nějaké extrémní řešení vylučují. 100 mandátů pro pravicovou Občanskou demokratickou stranu a její spojence, lidovce a zelené, jakož i 100 mandátů pro sociálně demokratickou a komunistickou levici, znamená, že příští česká vláda bude muset volit cestu kompromisů a vyjednávání. V postkomunistické zemi, kde si ještě stále mnoho politiků poněkud bolševicky myslí, že nejlepším řešením je zašlapat politickou opozici do země, to není špatný výsledek.
Co s volebním výsledkem
Co konkrétně tento výsledek znamená. V podstatě umožnil jen dvě povolební konstelace: buď menšinovou vládu ODS, lidovců a zelených, která by byla—přinejmenším v legislativní oblasti–téměř zcela závislá na levicové opozici, anebo velkou koalici ODS a sociální demokracie. Byla by samozřejmě možná i jiná menšinová řešení, jenže ta by byla už natolik inherentně nestabilní, že by nedávala velký smysl.
Skutečnost, že ČSSD nevyhrála volby, není nezbytně na škodu. Strana byla u moci nepřetržitě osm let, a jisté vyvětrání uvnitř strany, jakož i předání odpovědnosti za vedení vlády ODS, může sociálním demokratům prospět. V poslední době se zdálo, že dlouhý pobyt u moci začal negativně ovlivňovat schopnost některých sociálně demokratických politiků odolávat svodům klientelismu.
Zároveň není na škodu, že ČSSD neprohrála volby natolik velkým rozdílem, aby se ODS mohla jednoznačně ujmout vlády. Občanští demokraté už před volbami kontrolovali—jak varoval Jiří Paroubek—všechna patra politické moci v zemi , s výjimkou Poslanecké sněmovny a vlády. Kdyby vyhráli s takovým rozdílem, že by se stali dominantní politickou silou i v Poslanecké sněmovně a vládě, nemuselo by to být pro nevyzrálou českou demokracii přínosem. Pokušení „válcovat“ soupeře a dělat jednostranná rozhodnutí by bylo příliš velké.
Výsledky voleb dávají ODS právo vládnout, ale buď jen ve slabé koalici s lidovci zelenými, nebo ve velké koalici s ČSSD. Ta je de facto jediným možným většinovým řešením, protože všechna ostatní většinová řešení by musela spoléhat na komunisty. Velká koalice má své klady i zápory. Pokud převáží chuť stan pouze si dělit moc, může se stát velmi kontraproduktivní. Pokud se ale dvě silné strany dohodnou přes politický střed na některých důležitých reformách, může být i přínosem. Koneckonců reformy penzijního systému nebo zdravotnictví musí být kompromisem přes politický střed, pokud mají být stabilní. Nedělají se na jedno volební období, ale na několik desítek let.
Slabí komunisté
Zajímavým výsledkem českých voleb je i skutečnost, že komunisté získali jen necelých 13 procent hlasů. Část komunistických voličů se evidentně nechala zlákat radikální rétorikou Jiřího Paroubka a přešla k ČSSD. Obecně se ale zdá, že čím větší volební účast, tím nižší je volební výsledek KSČM. Je otázkou, zda není politický potenciál komunistů silně přeceňován. Před volbami jsme slyšeli mnoho slov o „sílícím komunistickém nebezpečí“, ale skutečností je, že KSČM je stranou starých lidí a že strana nemá mnoho příznivců v mladší generaci. Průměrný věk členů KSČM je 72 let!
Dobrý zpráva: úspěch zelených
Nesporně největší událostí voleb je vstup Strany zelených do Poslanecké sněmovny, která se tak stala první neparlamentní stranou, jež se do sněmovny probojovala během existence samostatné České republiky. Unie svobody, která se do sněmovny dostala v roce 1998, byla odštěpkem ODS, nikoliv tedy neparlamentní stranou.
Je též důležité, co zelení reprezentují. Je totiž možné argumentovat, že pro tento politický směr vždy existoval v české politice prostor—už vzhledem k ekologické devastaci země v době komunismu. Jenže zelení byli po mnoho let nevolitelní, protože strana byla zmítána vnitřními konflikty a frakčním bojem.
Ať už se nakonec čeští zelení spíše přikloní k pravici nebo levici, či zůstanou stranu důsledně středovou, už jejich pouhá přítomnost v parlamentu poněkud změní českou politiku, protože rozruší některá zaběhnutá mocenská spojenectví a klinetelistické vazby.
Co s Kalouskem?
Křesťanská a demokratická unie—Československá strana lidová ve volbách příliš neuspěla. Zdá se, že jí uškodil zejména fakt, že se už před volbami pod vedením Miroslava Kalouska jednoznačně přiklonila na stranu ODS. V minulosti lidé vnímali lidovce jako středovou stranu, která si nechávala otevřené dveře k jakékoliv spolupráci. Navíc Kalousek, jehož minulost na ministerstvu obrany, jakož i osobní majetkové poměry, vzbudily v médiích mnoho otázek, není tím nejlepším představitelem strany, která by ráda stavěla svou politiku na morálce odvozené od křesťanských hodnot.
Debata o volebním systému a prezidentských volbách
Je pravděpodobné, že patový výsledek voleb znovu rozproudí debatu o změně volebního systému. Potíž je v tom, že každá z velkých stran má jinou představu. Zatímco ODS by preferoval zavedení jednokolového volebního systému po vzoru Velké Británie, ČSSD naopak chce učinit současný poměrný systém ještě pověrnějším a umožnit vstup do sněmovny i menším stranám. Těžko se tak dá očekávat dohoda.
Protože prezidenta České republiky volí parlament, byly tyto volby i předznamenáním voleb prezidentských v roce 2008. Prezident Václav Klaus z nich nevyšel špatně, protože dobrý výsledek ODS mu sice nezaručuje většinu v Poslanecké sněmovně (ČSSD, KSČM a zelení, kteří jsou proti Klausově znovuzvolení, mají většinu 106 křesel). Protože ale v třetím kole prezidentské volby vytváří Poslanecká sněmovna a Senát společný volitelský sbor, dává dobrý výsledek ODS v nedávných volbách Klausovi slušné šance. V Senátu mají totiž ODS, nezávislí a lidovci (z nichž mnozí by Klause podpořili) většinu, takže kombinace hlasů ODS a lidovců v Poslanecké sněmovně s pravděpodobnými hlasy pro Klause v Senátu dává prezidentovi momentálně asi 145 hlasů—tedy o 4 více než potřebuje. Pro Klause tedy budou velmi důležité senátní volby v listopadu 2006.
Obecně lze říci, že význam těchto voleb byl mediálně silně nadhodnocen. Česká republika je politicky stabilní zemí, která ekonomicky prosperuje. Vzhledem k povaze volebního systému bylo jasné, že povolební řešení bude víceméně centristické a země si udrží vysokou míru politické i ekonomické kontinuity. To se také stalo, což je koneckonců dobrá zpráva.