Česká stana sociálně demokratická (a hlavně pak její předáci) to od mnoha tvůrců veřejného mínění dlouhodobě „schytává“. Vladimír Špidla byl označen za Vladimíra Iljiče a politického autistu. Když začal zavádět reformy státních financí (které dnes přispívají k úspěchům české ekonomiky), dozvěděli jsme se, že jsou příliš levicové, neboť Špidla odmítl demontovat zároveň sociální stát. Od komunistů bylo naopak slyšet, že je Špidla pravičák.
Na ráně byl i Jiří Paroubek. Útok začal kvůli údajné politické odpovědnosti premiéra za rozehnání CzechTeku. Později byl Paroubek spojován s různými skandály, s nimiž měl často společného pouze tolik, že se okamžitě zbavil politiků, kteří nějak pochybili. Pak přišla těžká palba: spolu s komunisty prý po volbách dozajista omezí občanské a mediální svobody. Vznikla virtuální hrozba nazvaná KSČSSD, do jejíhož čela byl Paroubek pasován, když ČSSD a KSČM společně schválily několik levicových zákonů. Několik dnů před volbami byl pak vůdce KSČSSD prohlášen za pedofila a přítele podsvětí.
Pravda, na sklonku druhého dne voleb se Paroubek dopustil svým projevem velké politické chyby, ale nervy by po tom všem možná ruply i větším kliďasům. Omluvil se, ale kampaň pokračovala—například demonstracemi za jeho odstoupení, které prý organizovali „občané“. Když se ukázalo, že demokraticky zvolený předseda demokratické strany odstupovat nebude, a že si ODS bez ČSSD neumyje ani ruce, přešla kampaň do nové fáze, jejímž mottem je poukazování na nedostatečnou Paroubkovu státotvornost.
ČSSD má prý „státotvorně“ tolerovat menšinovou vládu, kterou nyní sestavuje ODS. Pokud tak neučiní, bude to prý jenom další důkaz toho, že ČSSD spolu s komunisty už dávno zformovala jakýsi levý blok, který naší mladé demokracii hází klacky pod nohy. Co na tom, že Paroubek KSČM nijak nepřemlouvá, aby hlasovala tak či onak.
Nikdo se neptá, proč by měla ČSSD hlasovat pro menšinovou vládu, která do svého programu zahrne věci, jež ČSSD schválit prostě nemůže. A už vůbec nikdo nepřipomíná, že ODS praktikovala v minulém volebním období zcela nestátotvorně „nulovou toleranci“ vůči většinové vládě tří demokratických stran, která existovala ze zcela státotvorných důvodů: ČSSD utvořila tento nesourodý slepenec hlavně kvůli tomu, že nechtěla, ač klidně mohla, vytvořit stabilní vládu závislou na KSČM.
To v ODS izolování komunistů zas tak vážně nebrali. Při hlasování o důvěře Špidlově, Grossově i Paroubkově vládě hlasovaly ODS a KSČM jako jeden muž proti. Tato vzácná shoda se opakovala i při dalších hlasováních o důvěře či nedůvěře. ODS a KSČM hlasovaly v dojemné nulově tolerantní jednotě i proti většině zákonů z reformního balíku Vladimíra Špidly a státním rozpočtům vládní koalice. Čestný předseda ODS mohl z prezidentského úřadu házet vládě klacky pod nohy jenom proto, že mu do něj pomohli komunisti. Neznalý pozorovatel by si klidně mohl myslet, že zde fungovala KSČODS.
Není vůbec jasné, proč by ČSSD měla nyní vyslyšet volání po státotvornosti ze strany těch, kteří se v minulých letech nesnažili o nic jiného, než tuto demokratickou stranu „zaříznout“. Ale především není jasné, proč by si ČSSD měla myslet, že takovým státotvorným řešením je její podpora pro menšinovou vládu, která, jak se zdá z jejího programu, odmítá brát v úvahu, že žádá o podporu levicovou stranu.
Často se v této souvislosti uvádí příklad roku 1996. Ano, tehdy ČSSD umožnila vznik menšinové vlády vedené ODS. Zapomíná se ale, že na Hradě byl jiný prezident. Ten celý státotvorný obchod vymyslel a dojednal. Nikdo ho tehdy nemohl podezírat z fandění jednomu táboru. Ten současný nemůže dojednat vůbec nic, protože je to „rozhodčí“, který zcela otevřeně kope za jednu stranu.
Právo, 26.6.2006