Představa, že by si Václav Klaus mohl rozhněvat kritickou masu stranických politiků, kteří budou rozhodovat o jeho znovuzvolení v roce 2008, udělala úplného Oblomova z politika, který v minulosti proslul svou rozhodností– například, když se dělil celý jeden stát nebo se přerozděloval majetek na generace dopředu. Nyní své jednotlivé tahy na politické šachovnici promýšlí tak důkladně, že nakonec není schopen udělat žádný, anebo jenom nesměle popojíždí pěšcem.
Na konci minulého týdne se zdálo, že už nemá na vybranou. Prezidentovo „nejednání“ (abychom se drželi Klausova slovníku), které pět měsíců nadneseně označoval za mapovaní situace, mělo definitivně skončit. Jenže prezident neudělal to, co by po prvním neúspěšném pokusu o sestavení vlády předsedou občanských demokratů Mirkem Topolánkem bylo nejlogičtější. Místo toho, aby jednoduše pověřil sestavením vlády předsedu sociální demokracie Jiřího Paroubka nebo prostě někoho jiného než Topolánka, nabídnul své „řešení“.
Smyslem „duhové koalice“, o jejímž vytvoření se snažil přesvědčit předsedy shromážděných stran, přitom není nic jiného, než zbytečně nekomplikovat situaci na politické scéně do jara 2008, kdy se má konat prezidentská volba. Má se toho docílit tak, aby se každá politická strana trochu nažrala a koza zůstala celá.
Prezidentův tajemník Ladislav Jakl nás nedávno přesvědčoval, že Klaus opravdu, ale opravdu se svým znovuzvolením nekalkuluje. Jde mu jen o blaho státu. Nyní tedy víme, jak má toho blaho státu vypadat: trojkoalice ODS, lidovců a zelených se svými sto hlasy, ve „spolupráci“ s ČSSD, které by při vyloučení komunistů ze hry zbylo 74 hlasů. To vše doprovázeno až do předčasných voleb hlasitým antikomunistickým povykem členů trojkoalice, kdykoliv by se ČSSD pokusila něco prosadit s podporou KSČM.
Co na tom, že ke společnému vládnutí mají více než dostatek hlasů jenom ODS s ČSSD. A co na tom, že při uskutečnění Klausova modelu by zůstala jedinou opoziční stranou KSČM, takže by v předčasných volbách v roce 2008 měla ČSSD co dělat, aby uhájila svou vedoucí pozici na levici.
Když svou vizi Václav Klaus představoval, řekl dvě zajímavé věci. Za prvé varoval před pokračující „nedohodou“, za druhé tajemně naznačil, že „střeva“ jím nabízené dohody jsou tak složitá, že o nich raději ani nebude mluvit.
Zdánlivě tak vytvořil na politické šachovnici situaci, se kterou by si dohromady neporadili ani Gari Kasparov a superpočítač Deep Blue. Jenže ČSSD nečekala, až jí smysl Klausova supertahu vyloží příští den komentátoři, a bleskově reagovala protitahem: duhovou koalici nechce, chce svůj vlastní pokus.
V podobě této „nedohody“ říká ČSSD Klausovi pouze jediné: začněme se konečně řídit ústavou této země. Je na čase přestat vymýšlet různé triky, jimiž má být ústava obejita jenom proto, aby bylo dosaženo dvou cílů naráz: Klausova znovuzvolení a předčasných voleb, v nichž si Klausova strana konečně pojistí pravicovou většinu.
ČSSD prostě neříká nic jiného než toto: chcete-li předčasné volby, budeme k nim muset dojít podle ústavy. Pan prezident si bude muset 14 měsíců počkat v nejistotě, pokud jde o jeho znovuzvolení, a Mirek Topolánek se bude muset naučit, že nejvyšší zákon země není trhací kalendář.
Právo, 6.11.2006