Choroba podprůměrnosti českých politiků je natolik vážná, že je téměř s podivem, že se média ještě dokáží bavit jedním specifickým případem—například čtyřkilovou obrázkovou knihou o Jiřím Paroubkovi. Několik kil nabubřelosti a nudy by vydaly i každoroční „sebrané“ spisy prezidenta Václava Klause, a na kila je dnes už možné vážit i buranské úlety premiéra, libujícího si zejména v necitlivých odkazech na nacistickou éru. Pomyslné váhy by se pořádně prohnuly i pod Jiřím Čunkem, který má okolo krku závaží, jehož každodenní bytnění může utopit celou jednu stranu i vládu.
Specifickým příkladem je předseda komunistů Vojtěch Filip, který k historickému závaží, jež jehož strana vláčí s sebou, s vervou přidává zrezivělé kilogramy vzývání Lenina a světové revoluce. Do klubu se hlásí i předseda zelených Martin Bursík, který si pilně střádá dekagramy ukuté z politické obojakosti: jeho strana chtěla být alternativou k „prohnilému“ establishmentu, ale stala se místo toho jeho pevnou výztuhou.
Prezident Klaus si problém nejspíš uvědomuje, protože ve svém novoročním projevu opakoval starou moudrost, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží. Jistě sám sebe nevyjímal. Jeho slova nebyla přijata bez kritiky, protože existuje populární protiargument: problém prý spočívá v tom, že do politiky jdou u nás především lidé druhé kategorie.
Tento argument je určitou společenskou fikcí, která má obecnější platnost. Společnost je prý ve svém celku dobrá, ale bohužel na ní parazitují jacísi neumětelové, jejichž jedinou předností je, že se nad nimi národ může kolektivně rozčilovat nebo se jim ironicky posmívat. Tato fikce je používána například i při našem „vypořádávání se“ s minulostí: minulý režim prý pomáhali aktivně nebo pasivně udržovat ti ostatní, my jsme si nezadali.
Podprůměrnost českých politiků má kořeny v tomto všeobecně sdíleném alibismu. Vše špatné je většinou jen dílem těch druhých, protože v české společnosti neexistuje hodnotová vertikála, se kterou by se poměřil nejprve každý z nás. I proto například mohou dnes bez uzardění pořádat hony na komunisty a lustrovat lidé, kteří by se nejprve měli vypořádat s máslem na vlastní hlavě.
Jinými slovy: bída české politické elity je do značné míry jen produktem značně rozšířeného pokrytectví, v němž se obecný lid pohoršuje nad projevy pokleslé morálky politiků, aniž by si byl ochoten připustit, že trapné chování mnohých politiků je jen mediálně viditelným projevem toho, čeho se v běžném životě dopouští mnozí méně viditelní občané.
Je tudíž symptomatické, že když se v médiích objeví například zpráva, že v českých obchodech se krade nejvíc v celé Evropě, projde bez většího povšimnutí, ač právě zde by bylo možné hledat například kořeny vysoké míry korupce v české politice. Stejně symptomatické je, když se nevěnuje téměř žádná pozornost průzkumu veřejného mínění, z něhož vyplývá, že ze všech národů na celém světě mají Češi nejraději sebe a nejméně české občany romského původu.
Od tohoto kolektivního narcismu je pak při tradičním plebejském dělení národa na ty nahoře a dole už jen kousek k víře, že když už v tak dobrém národě musí být někdo za nejrůznější průšvihy přece jen odpovědný, jsou to buď cizinci nebo nějaký ten „blbec nahoře.“
Možná by tedy při moralizování o bídě české politiky, jež je nepopiratelná, bylo dobré začít nikoliv nahoře, ale právě dole. Když ti nahoře například vymyslí, že vyšší sazbu DPH pro nově budované byty, kterou požaduje Evropská unie, lze obejít tím, že zařadíme naprostou většinu nové výstavby do kategorie sociálních bytů, na které se vyšší sazba nevztahuje, téměř nikdo se proti tomuto podvodu na evropských pravidlech neozve. Nikdo by se pak ovšem neměl divit, že politici, kteří takto za všeobecného souhlasu podvádějí cizácký Brusel, podvádějí i doma. A nedivme se ani tomu, že když se někdo z těch „dole“, kteří toto tolerují, nakonec dostane do politiky, bude se chovat—inu jako český politik.