Česká strana sociálně demokratická už několik měsíců oznamuje, že se hodlá modernizovat. Záměr je to jistě správný, protože se ukazuje, že ČSSD prohrála minulé volby i proto, že nebyla schopna oslovit středové voliče. Průzkumy veřejného mínění také ukazují, že mnoho Čechů vnímá stranu buď jako jakýsi skansen sociáldemokratismu z 20. století anebo dokonce jako kryptokomunistický politický subjekt.
Nálepka kryptokomunismu musí být pro sociální demokraty obzvláště bolestivá, protože koneckonců ČSSD je jediná velká sociálně demokratická strana v postkomunistickém světě, která nevznikla tak, že by se ve víru revolučních událostí v roce 1989 překabátila z komunistické strany ve stranu demokratické levice. Jenže post-komunismus nenašel po roce 1989 jen institucionální vyjádření, je to také mentalita.
V tomto ohledu je možná českým sociálním demokratům poněkud ubližováno. Nikoliv proto, že by ze strany jakýsi kryptokomunismus, nebo chcete-li postkomunismus, občas nedýchal, ale proto, že postkomunismem jsou načichlé i ostatní demokratické politické strany u nás. ČSSD to u veřejnosti odnáší více než jiné strany zejména proto, že se kryptokomunismus či postkomunismus přirozeněji pojí s levicí, což byla po roce 1989 dlouho v podstatě politická nadávka.
Bohužel když nyní ČSSD mluví o modernizaci, jenom paradoxně zvýrazňuje svou postkomunistickou mentalitu. Činí tak totiž způsobem, který dost připomíná praktiky, jež si mnozí z nás pamatují z éry komunismu.
Protože komunistická doktrína byla v podstatě nereformovatelná, a komunistická strana si tudíž nemohla dovolit žádné skutečné změny bez toho, že by ohrozila svou moc, uchylovali se komunisté k rituálním politickým tancům. Občas s velkou pompou vyhlásili, že spouštějí jakési reformy či změny, ale vše se nakonec nezbytně omezilo jen na propagandu. Komunisty kontrolovaná média do nekonečna opakovala, že se cosi děje, přičemž se nedělo nic.
Za účelem předstírání společenského pohybu byl vymyšlen celý nový jazyk, jakýsi komunistický „speak“, v němž v podstatě nic neznamenalo to, co by za normálních okolností znamenat mělo. Tento jazyk byl používán nejenom jako rituální výrazivo, jehož úkolem bylo kontrolovat společnost, ale byl také používán k předstírání jakéhosi pohybu ve zkamenělé společnosti poté, co se KSČ usnesla, že se mají udát údajné změny—například hospodářského rázu.
To, co nyní předvádí ČSSD se svou údajnou modernizací, bohužel komunistické rituály dost připomíná, takže paradoxně právě skrze snahu zbavit se postkomunistické nálepky se vyjevuje hluboká zakořeněnost starého způsobu myšlení v naší největší levicové straně.
V ČSSD byly vypracovány jakési vnitřní materiály, jejichž účelem je, jak se občas proslechne, učinit stranu atraktivnější pro levicově-liberální a, v obecnější rovině, pro mladší, vzdělanější voliče. Jenže místo toho, aby nám strana už konečně prozradila, jakými idejemi tuto atraktivitu pro nové voliče získá, nabízí její předáci stále dokola jen slogan. Snad věří tomu, že když budou slovo modernizace opakovat dostatečně dlouho, voliči uvěří, že se ČSSD zmodernizovala.
Abychom byli spravedliví, tento postkomunistický rys, související s mentalitou zděděnou z bývalého režimu, není žádným specifikem ČSSD. Stačí si připomenout nedávné přijímání tzv. vládních reforem, které též hraničilo s fraškou. I v tomto případě politici evidentně spoléhali na to, že když budou opakovat slovo reforma dost často, lidé uvěří, že se jedná o skutečné reformy.
Premiér Mirek Topolánek měl v jednom okamžiku dostatek soudnosti, aby se proti používání pojmu reforma ohradil, načež se začalo mluvit o jakémsi batohu stabilizačních opatření. V konečné fázi se politici z vládního tábora přeli o to, zda o reformu jde či ne.
Každopádně i v tomto případě se vyjevilo dědictví komunismu: víra, že neúnavné opakování nějaké mantry stvoří realitu. Či přesněji, že lidé uvěří, že byla stvořena ta realita, kterou popisuje do nekonečna opakovaný slogan.
Ale zpět k ČSSD. Ta, pokud jde o tzv. modernizaci, má ještě jeden závažný problém. Jakákoliv zásadní změna ve vztahu mezi tělesem tak složitým, jako je velká politická strana, a veřejností se totiž jen těžko může udát bez toho, že by změnu zaštítili noví lidé. Když v roce 1994 nastoupila ve Velké Británii tzv. New Labour, stalo se tak i proto, že do čela strany nastoupil po kontroverzním socialistovi Nielu Kinnockovi a po jeho nevýrazném nástupci Johnu Smithovi charismatický a energický Tony Blair. Řečeno jinak: kdyby se byl pokusil s „třetí cestou“ přijít například Kinnock, nikdo by mu nevěřil.
Problémem modernizačního tažení ČSSD je právě i tento personální aspekt. Ačkoliv se Jiří Paroubek pokouší v poslední době postrkovat před kamery mladší tváře, ČSSD zůstává stranou se „strejcovskou“ image. Někteří z těchto staro-socialistických strejců se dokonce nejsou ani ochotni přetvařovat, že mají na modernizaci zájem, protože by strana prý ztratila voliče, kteří jí volí, kvůli tomu, čím je.
Dá se tedy předpokládat, že modernizace zůstane jen zaklínadlem. Jiří Paroubek a jeho spojenci budou tvrdit, že se ČSSD zmodernizovala, ale v praxi se nic moc nezmění. Naštěstí pro ČSSD se toho moc nezmění ani u jejích hlavních soupeřů. Ti teď údajně modernizují českou ekonomiku způsobem, který dost připomíná nejrůznější jiné perestrojky, jichž v minulosti dosyta užili.
ČRo 6, 17.9.2007