První přímá volba
prezidenta je pozoruhodný fenomén i proto, že odhaluje leccos zajímavého o
českém národě. Možná nejzajímavější je rozpor mezi ambicemi a aspiracemi na
jedné straně a realitou na straně druhé.
Vezmeme-li v úvahu
jistou míru obecného zhnusení nad údajně nekvalitními kandidáty, zhmotňující se
do v Česku populárního tvrzení „není koho volit“, a přidáme-li nejrůznější vyjádření, včetně
těch z úst komentátorů a „osobností“, o
tom, jak by měl kandidát na prezidenta vypadat, zdá se, že požadavky českého
národa by mohl beze zbytku naplnit jen nějaký novodobý Jára Cimrman. Tedy všemu
rozumějící génius s potřebnými politickými zkušenostmi, mluvící pěti
jazyky, mající pestré mezinárodní kontakty i reputaci, a zaručeně
nekomunistickou minulost. Prošedivělé skráně a obecně tatíčkovský vzhled jsou
definitivnímu plusy.
Realita je ovšem jiná než
tyto aspirace. O post prezidenta soutěží kandidáti, kteří jsou, zdá se, podle
mínění většiny národa z různých důvodů spíše nevyhovující, a to včetně
těch, kteří mají reálnou šanci postoupit do druhého kola.
Kandidátům se vyčítá
všechno možné: barvitá politická minulost anebo naopak nedostatek politických
zkušeností; stranickost nebo nestranickost; přílišná pravicovost anebo naopak
přílišná levicovost; bývalé členství v komunistické straně anebo naopak
přílišný antikomunismus; přílišná síla osobnosti anebo naopak úřednická
bezbarvost; údajné vazby na různé zákulisní ekonomické zájmy anebo nedostatek
vazeb na kohokoliv.
Zajímavé je, že
v rozporu s výše zmíněnými přáními, abychom měli prezidenta, který by
byl jakýmsi „největším Čechem“, i kdybychom si ho měli vymyslet jako Cimrmana,
se v předvolebních průzkumech umisťují nakonec na prvních místech
kandidáti, kteří s tímto ideálním profilem nemají moc společného.
Existuje zde zvláštní
rozpor mezi tím, na co v postavě prezidenta aspirují média a výzvy
„osobností“ na jedné straně, a tím, čemu nakonec dává přednost „lid“. Tomu,
když už si musí vybírat z obecně prý spíše nekvalitních kandidátů, kteří
nenaplňují lidové představy o „největším Čechovi“, je především dost ukradená komunistická
minulost dosavadních favoritů, jakkoliv by se leckdo při četbě pravicových
deníků mohl domnívat, že členství toho kterého kandidáta v KSČ je stěžejní
problém.
Lidu také, jak se zdá, příliš
nevadí, že jeden z favoritů je narcistický hulvát a rádoby všeználek,
který považuje nemalou část národa za hlupáky, zatímco druhý je „muž bez
vlastností“.
Zamyslíme-li se nad tím, co
činí právě tyto dva kandidáty (zatím jen podle průzkumů) nejpopulárnějšími,
dospějeme k možná překvapivému závěru, že právě oni nejlépe reprezentují
to, čím průměrný buď Čech skutečně je, anebo co mu imponuje.
Většina lidí u nás nemá ani
úplně bezvadnou minulost, ba si na rozdíl od hlasité antikomunistické menšiny
nemyslí, že všechno, včetně jejich životů, bylo v minulém režimu špatné.
Stejně jako jeden ze dvou favoritů se nemalá část národa pružně přizpůsobuje
režimům a okolnostem. A protože se považují jen za „oběti“ historických
okolností, pro mnohé dokonce i členství v KSČ mohlo být „obětí“ svého
druhu, protože to prý byla „daň“, kterou člověk s talentem a ambicemi
musel zaplatit za kariéru.
A stejně jako druhý
z favoritů je nemalá část národa přesvědčena, že i navzdory historickým
„okolnostem“, popřípadě pod jejich vlivem, jsme vlastně „mistři světa“, kteří
všechno vědí lépe než ostatní, a pokud to někdo zpochybňuje, je idiot a blbec.
Ani tento druhý favorit nebyl žádným „elitářským“ disidentem, byl jen v „šedé
zóně“, což se mu dá odpustit. A nehraje si na žádného antikomunistu, což je
velkému množství lidí nepochybně sympatické, protože navzdory své toleranci pro
leckterou špatnou vlastnost, Češi obecně nesnášejí pokrytectví hraničící
s kýčem.
Snad někde v národě
existují lepší kandidáti, než ti, kteří nakonec v prezidentském klání
soutěží, ale ti se jaksi k soutěžení neodhodlali. Možná právě proto, že
jsou dost chytří na to, aby se nechali vláčet bahnem kádrovací mašinérie, která
se v národě s neurovnanou minulostí nutně v soutěži o
„největšího Čecha“ spustí.
Možná tak přímá volba
nakonec nabízí pro úřad prezidenta kandidáty, kteří tak či onak nejlépe
reprezentují, čím česká společnost dnes většinově skutečně je. Václav Havel a
svým způsobem i Václav Klaus byli prezidenty „revolučními“, kteří ztělesňovali
spíše ambice a aspirace podstatných částí české společnosti, a i proto jich
postupně měla stále větší část společnosti tak říkajíc „plné zuby“.
Na přímou volbu lze žehrat
z teoreticko-ústavních i politologických pozic, ale zdá se, že mnohem více
než volba nepřímá vypovídá o tom, kým skutečně jako národ jsme. Ano,
v jistém slova smyslu spousta lidí zdánlivě nemá „koho volit“, ale když se
pořádně polem kandidátů proberou, zjistí, že tam sice není žádný „největší
Čech“, jak si ho stvořila národní představivost, ale že tam najdou kandidáty,
jako jsou oni sami. Pokud je „nemohou volit“ je to na pováženou.
Obecně není situace
v žádném případě tak tragická, jak ji popisují ve světle dosavadních
průzkumů některá média. Každý ze čtyř kandidátů, kteří mají jistou šanci
probojovat se do druhého kola, a dokonce i každý z obou dosavadních favoritů,
bude nepochybně lepším prezidentem, než ten současný. To není málo.
Deník Referendum, 9.1.2013