Bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví
Tomáš Cikrt reagoval na oznámení o trestním stíhání svého ministra Tomáše
Julínka kvůli Julínkem podepsané, údajně nevýhodné smlouvě na provozování
letecké záchranné služby soukromými firmami slovy, že Julínek je „čestný
chlap“, který se jen snažil v rámci svých kompetencí zajistit, aby
fungovala bezpečná letecká záchranka. Nerozhodl tak prý proto, aby se sám
obohatil.
Cikrt a ostatní, kdo Julínka hájí, mohou
mít pravdu v tom, že Julínek je „čestný“ chlap. Jeho úzké spojení–skrze jeho
členství v Nadačním fondu Jana Šebka–s jednou ze dvou soukromých
leteckých firem, které od státu kontrakt dostaly, možná nehrálo
v rozhodnutí roli. Možná ji nehrál ani fakt, že vlastníci této firmy posílali
sponzorské dary Julínkově ODS.
Ať už to je s Julínkovou osobní ctí
ale jakkoliv, rozhodnutí policie stíhat ho je průlomové. Stojí za ním totiž
zcela zásadní otázky, které se týkají jak podstaty demokratického procesu, tak
privatizace veřejných statků či dokonce celých částí státu do soukromých rukou.
Policie viní Julínka mimo jiné
z porušení povinností při správě cizího majetku. Privatizací letecké
záchranné služby prý vznikla státu škoda ž 800 miliónů korun, protože předchozí
provozovatelé, armáda a vnitro, provozovali službu levněji právě o tuto částku.
Julínkovi zastánci oponují, že není
jasné, jak policie k této částce dospěla, je prý třeba vzít v potaz
celou řadu dalších faktorů a nákladů, které do letové režie armády a policie
také patří.
Toto vše bude nepochybně součástí
důkazního řízení, pokud stíhání nebude zastaveno. Důležitější než rozhodnutí, zda jeden ministr
z lehkomyslnosti, popřípadě ze zištných důvodů „prošustroval“ stamilióny
z veřejných peněz, bude ale širší zdůvodnění celé věci.
Podle Julínkových zastánců bylo
rozhodnutí privatizovat leteckou záchranku navýsost „politické“, posvětila ho i
vláda. Soukromé firmy byly vybrány na základě údajně transparentního výběrového
řízení.
Taková rozhodnutí nelze prý kriminalizovat,
protože bychom mohli snadno paralyzovat samotný politický proces. Je možné
ministra, vyznávajícího neoliberální filozofii, stíhat trestně za to, že se rozhodl
jisté státní služby privatizovat, ať to stojí, co to stojí?
Střetávají se zde potenciálně dva
protipóly, které v demokratické politice oba hrají důležitou roli:
ideologická politika a rozumné hospodaření se svěřenými prostředky.
Pokud celá věc dojde až k soudu,
který rozhodne, že jakkoliv ministrovi nemůže nikdo brát jeho politické
přesvědčení, přesto nemůže privatizovat státní funkce, způsobí-li tím vyčíslitelné
ekonomické ztráty, budeme mít co do činění se zásadním precedentem nejen
trestně-právním, ale především politickým.
Pozor ale! Rozhodnutí by to bylo potenciálně
dvousečné, protože celou záležitost lze také otočit. Za několik let by někdo
mohl stíhat například levicové ministry za to, že zestátněním toho či onoho,
například druhého penzijního pilíře, způsobili podle nejlepšího svědomí a
vědomí policie státu vyčíslitelnou škodu.
I proto jde Julínkův případ potenciálně
daleko za otázky, zda je Julínek „čestný chlap“. Týká se fungování demokracie i
státu v prostředí stále většího náporu trhu, jakož i pokusů státu dobýt
zpět ztracené „území“.
Formulka „porušení povinností při správě
cizího majetku“ může za předpokladu, že Julínek bude odsouzen, aniž by mu byl
dokázán osobní zištný motiv nebo jiný kriminální záměr, nabýt zcela nového
významu.
Právo, 27.4.2013