Přímo zvolený prezident
Miloš Zeman se už od nástupu do funkce snaží interpretovat některé svoje ústavní pravomoci
extenzivněji než jeho předchůdci, ale jeho skutečný vliv bude definovat až
výsledek současné krize. Přitom všechna možná řešení mají pro něj některé
výhody, ale skrývají také větší či menší úskalí.
Už ve svých prvních
Hovorech z Lán Zeman jasně naznačil,
že preferuje vládu odborníků, a že má dokonce na mysli čtyři vhodné kandidáty
na post premiéra. To výrazně zmenšuje šance na vytvoření vlády na dosavadním
koaličním půdorysu, s Miroslavou Němcovou v čele vlády místo Petra Nečase.
Není divu. Prodloužením mandátu dosavadní koalice, pokud
by vůbec dala dohromady potřebnou poslaneckou většinu, by se Zeman sice možná dočkal uznání od části
voličů za rychlé vyřešení vládní krize, ale nevyřešil by hlubší krizi
společenskou, která je spojena s
politikou současné koalice.
Navíc by ztratil
punc o změnu usilujícího „levicového“ politika, jenž mu pomohl vyhrát
prezidentské klání . Že si je toho vědom ostatně potvrdil, když řekl, že má v zásadě jasno a jeho rozhodnutí bude
takové, které nezklame jeho voliče v prezidentských volbách.
Jako méně
pravděpodobné se tak také jeví, že by Zeman aktivně přispěl ke konání
předčasných voleb. Ostatně už dříve argumentoval, že bez vyvolání předčasných
voleb se ušetří půl miliardy korun a navíc bude možné dokončit rozdělanou
práci, včetně přijetí desítek zákonů.
Existují ale přinejmenším
dva jeho další strategické zájmy, o nichž nemluví. Jedním je jeho vztah
k sociální demokracii, druhým dostavba jaderné elektrárny v Temelíně.
Předčasné volby by
vynesly téměř jistě k moci ČSSD, což by mělo „levicového“ prezidenta
těšit, jenže by to byla ČSSD ovládaná lidmi, kteří nejsou Zemanovými spojenci.
Až téměř do konce svého mandátu by tak prezident musel spoluvládnout
s ČSSD, v níž by jeho spojenci zřejmě hráli druhé housle, přičemž
post premiéra by postavení předsedy Bohuslava Sobotky a jeho spojenců ještě posílil.
Zeman naznačil, že
uvažoval i o tom, že by v současné krizi požádal o vytvoření vlády právě ČSSD,
což by se ovšem rovnalo ze strany Sobotky spáchání politické sebevraždy. Zeman to
coby zkušený analytik dobře ví.
Vždyť Sobotka by
vládl v provizoriu, bez většinové podpory levice. Není divu, že tuto
možnost odmítl a požadoval jménem ČSSD předčasné volby, za což si vysloužil
kritiku z úst Zemanova kancléře Vratislava Mynáře.
Zeman bude tudíž ke
změně poměrů v ČSSD před příštími volbami potřebovat čas i jinou
strategii, a jeho „odbornická“ vláda nepochybně mít za úkol k tomu
přispět.
Nejdůležitějším ekonomicko-strategickým
krokem spojeným s příští vládou pak bude podzimní rozhodnutí o tom, komu
připadne dostavba jaderné elektrárny v Temelíně. Pokud, jak se proslýchá,
má Zemanovo okolí zájem na tom, aby nabídka připadla spíše rusko-českému
konsorciu než Američanům, ani pokračování současné koalice, ani brzké předčasné
volby nejsou žádoucí.
Jenže snaha o ustavení
vlády, která půjde prezidentovi na ruku, může také být nejúčinnějším spouštěčem
spolupráce pravicových i levicových stran na přijetí ústavního zákona o
rozpuštění Sněmovny, což by vedlo automaticky k předčasným volbám.
Zeman tedy musí tedy
svoji partii hrát velmi obezřetně, protože bude-li příliš tlačit na pilu a
budou-li jeho motivy příliš zřejmé, může se dočkat z rukou politických
stran zásadní porážky.
Právo, 24.6.2013