Snahy
prezidenta Miloše Zemana vykládat extenzivně svoje prezidentské pravomoci
rozpoutaly hned v prvních týdnech jeho prezidentství politické vášně.
Prezident kupříkladu odmítl pověřit některé velvyslance, které mu navrhlo
ministerstvo zahraničí s tím, že výměnou za jejich schválení trvá na
schválení některých svých kandidátů.
Uvažoval
také veřejně o pravomoci odvolat premiéra bez toho, že by premiér před tím
podal demisi. Později odmítl jmenovat Martina Putnu profesorem, jakkoliv
v tomto případě se nejednalo o ústavní spor.
A v červnu
vzbudil silný odpor stran pravicové koalice, jejíž vláda po skandálu padla po
skandálem vynuceném odstoupení Petra
Nečase , když odmítl jmenovat Miroslavu Němcovou z Občanské demokratické
strany premiérkou navzdory tomu, že koalice nabídla potřebnou většinu 101
podpisů pro její podporu.
Je zřejmé,
že Zemanovy snahy vykládat ústavu nikoliv snad „neústavně“, ale přinejmenším
v rozporu s některými zvyklostmi, budou pokračovat. Navazuje v tom
na svého předchůdce Václava Klause, který kupříkladu odmítal podepsat některé
mezinárodní smlouvy navzdory tomu, že byly před tím schváleny ústavními
většinami v obou komorách parlamentu, nebo se odmítal řídit rozhodnutím
soudů.
Všechny tyto
problémy ukazují, že česká ústava potřebuje opravy. Byla nejen šita horkou
jehlou na podzim roku 1992, když se rozpadalo Československo, ale její tvůrci
také poněkud idealisticky předpokládali, že ústavní činitelé budou ústavu
vykládat v souladu s dobrými mravy a v kontextu parlamentní
demokracie, v níž je hlavou exekutivy nikoliv prezident, ale vláda.
Z toho
logicky vyplývá, že když ústava vyžaduje v čl. 63 pro výkon prezidentových
pravomocí spolupodpis premiéra nebo jiného člena vlády, ústavně neodpovědný
prezident je v případě těchto pravomocí jen jejich formálním
vykonavatelem. To ovšem současný prezident a jeho předchůdci ne vždy
dodržovali.
Není-li
možné spoléhat na politickou kulturu, která by ústavním činitelům velela
vykládat jejich pravomoci v souladu s duchem ústavy napsané pro
parlamentní demokracii, pak dává smysl ústavu opravit. Ústavní puritáni budou
samozřejmě argumentovat, že ústava se má měnit co nejméně, nebo vůbec, jenže je
možné argumentovat, že řídit se špatnou ústavou, jejíž některé pasáže vyvolávají
vládní a další krize, je horší než
oprava ústavy. Dvě desetiletí od přijetí ústavy se jeví jako vhodný okamžik pro
jakousi inventuru ústavních nedostatků.
Zejména pokusům
prezidenta vykládat extenzivně kontrasignované pravomoci v čl. 63 by se
přitom dalo zabránit jednoduchým dodatkem, který by stanovil, že odmítne-li
prezident některou ze svých ústavních povinností vyjmenovaných v tomto
článku vykonat, učiní tak za něj v určité časové lhůtě premiér. Nechce-li
tedy prezident kupříkladu ratifikovat mezinárodní smlouvu, kterou už schválily
obě komory parlamentu, provede ratifikaci premiér. Totéž by platilo, když
prezident odmítne jmenovat velvyslance navržené vládou.
Radikálnější
změnu by představovalo zpřesnění prezidentova postupu při jmenování nové vlády,
jakož i při odvolávání ministrů. Současná ústava kupříkladu jen stroze stanoví,
že premiér navrhuje odvolání ministra a prezident odvolává. Jenže, jak víme,
čeští prezidenti v některých případech interpretovali tuto pravomoc tak,
že odvolat mohou, ale nemusí. Není jasné, proč by ústava nemohla být
v tomto směru jasnější.
Pokud jde o
jmenování vlády, ústava pro změnu nestanoví žádné časové lhůty pro jednání
prezidenta. Prezident tak kupříkladu může jmenovat premiérem libovolnou osobu,
ta sestaví vládu, která nedostane důvěru Poslanecké sněmovny, ale prezident pak
teoreticky může nechat takovou vládu vládnout v demisi po dlouhou dobu.
Ústavní experti sice argumentují, že podle ducha ústavy prezident má navrhnout
nového premiéra v co nejkratší době, ale otázka je, proč do ústavy
jednoduše nenapsat, jaká doba to je,a co se
má stát, pokud prezident lhůtu poruší.
Ještě
závažnější otázkou je, zda by dominantní role vlády, kterou má v parlamentní
demokracii mít, neměla být posílena například zavedením kancléřského systému,
jaký existuje v Německu. Tam premiéra nevybírá prezident, ale politické
strany, přičemž ho musí zvolit většinou hlasů Bundestag. Prezident pak jen rozhodnutí Bundestagu
stvrdí formálním aktem jmenování.
V Poslanecké
sněmovně také už nějakou dobu leží návrh na zavedení institutu tzv.
konstruktivní nedůvěry. Ten znamená, že existující vláda může být odvolána
pouze za předpokladu, že opozice, která vyvolala hlasování o nedůvěře, má
většinu pro svého navrhovaného premiéra.
To, co vidí
mnozí zákonodárci jako ústavní rozpínavost prezidenta Zemana, by také bylo
možné poněkud lépe kontrolovat, kdyby bylo možné na prezidenta podat ústavní
žalobu k Ústavnímu soudu jen s pomocí nadpoloviční většiny v Senátu,
tak jak tomu bylo v případě žaloby pro velezradu před zavedením přímé
volby. Je jisté, že i přímo zvolený prezident by si pak dával při výkladu
ústavy trochu větší pozor.
Parlamentní magazín, červenec 2013