V diskuzi o případné podpoře či
nepodpoře vládě Jiřího Rusnoka při hlasování o důvěře se často argumentuje
možným návratem pravice k moci. Mnozí levicoví politici tvrdí, že
Rusnokovu vládu je třeba podpořit, aby se zabránilo návratu pravice
k moci. Z druhé strany zase slyšíme argumenty stran bývalé vládní
koalice, že pravice má dostatek hlasů pro vlastní vládu.
Tato argumentace, v níž se šermuje levicí
a pravicí, se jeví jako jisté matení pojmů i faktů. Především není jasné, proč
mnozí komentátoři i politici mluví o bývalé koalici jako o pravicové, jestliže
její údajnou pravicovost zajišťovaly menšinově pouze dvě strany — ODS a TOP 09.
Třetím subjektem, který koalici dával
potřebnou většinu v Poslanecké sněmovně, byly nejprve Věci veřejné, a
později odštěpek z Věcí veřejných, strana LIDEM. Jejich identita byla
v obou případech nejasná, strana LIDEM navíc neprošla s nějakým
programem volbami.
Druhou stranou mince ve varováních o
možném návratu pravice k moci je jakýsi nevyslovený předpoklad, že
Rusnokova vláda není jen takzvaně odbornická, ale ve skutečnosti je vládou
levicovou. Nejenom proto, že ji stvořil údajně levicový prezident, ale i proto,
že se právě ona nabízí jako programová alternativa vůči bývalé vládě pravice.
Politici na levici, kteří chtějí
Rusnokovu vládu podpořit proto, že ji vidí jako de facto levicový projekt,
jakkoliv nezakotvený ve dvou největších levicových stranách, se přitom téměř
vůbec nenamáhají vysvětlit, co má onou údajnou levicovostí Rusnokovy vlády
vlastně být. Začíná to už premiérem.
Je to sice bývalý sociální demokrat, ale
před nástupem do současné premiérské funkce působil jako šéf asociace
soukromých penzijních fondů, i jako člen sboru ekonomických poradců Nečasovy
vlády. To, že nová vláda pod jeho vedením rozhodla, že se má zvýšit minimální
mzda o pět set korun, Rusnokovu i vládní levicovost nijak nedokazuje.
Je sice hezké, že k levici se hlásí
ministr vnitra Martin Pecina, ministr zahraničí Jan Kohout, nebo ministryně
spravedlnosti Marie Benešová, ale čím jsou zahraniční politika, spravedlnost
nebo otázky, které spadají pod vnitro, levicové či pravicové? Ministerstva
průmyslu a obchodu, financí, či práce a sociálních věcí, kde lze pravicovost či
levicovost vlády snadno rozpoznat, jsou naopak řízena lidmi, které je možné
řadit k levici jen s notnou dávkou fantazie, nebo kteří stojí
názorově napravo od středu.
Pokud budeme tedy používat pravicovost a
levicovost jako měřítko, pak není jasné, proč má být právě Rusnokova vláda
personální a programovou alternativou k bývalé takzvaně pravicové vládě. Užitečnější
kontrast je ten, který se snažil původně nabídnout Zeman, když mluvil o vládě
odborníků, kteří mají nahradit údajně zkrachovalé politiky bývalé koalice.
Jenže až na výjimky se o členech Rusnokovy vlády jako o odbornících mluvit také
nedá.
O to více bude do popředí vystupovat
nejzřejmější kontrast mezi oběma vládami: ta Nečasova, i se svými četnými chybami,
byla vládou parlamentní, ta Rusnokova je vládou prezidentskou. O moc víc nejde.
Ti politici, kteří do toho pletou pravici a levici, jen zbytečně a někdy
účelově zamlžují, že se nehraje ve skutečnosti o levici a pravici, ale o
ústavní systém.
ČRo Plus, 24.7.2013