Na semináři
pořádaném Institutem Václava Klause dospěli účastníci debaty téměř jednotně
k názoru, že souboj s korupcí se prý stal
„středobodem“ souboje
s parlamentní demokracií a s lidskou svobodou v naší zemi. Represivní složky prý demokracii ohrožují, přičemž se stylizují
do vytváření dojmu, že představují a zastupují „hlas lidu“. Politici, zejména
zákonodárci, prý selhali v tom, že nezvládli nezastupitelný úkol: vymezit prostor, kde se
mají represivní složky pohybovat a jak se tam
mají pohybovat.
To jsou silná slova, která si zaslouží pozornost. Začít lze otázkou, zda u
nás nadměrná korupce je nebo není.
Podle různých studií i výročních zpráv Transparency International se nejen
zdá, že ano, ale že je to navíc korupce systémová. Tedy korupce, která nenapadá
jako nemoc ten či onen orgán, ale je přímo zabudována ve způsobu fungování
českého politického systému.
Budeme-li si všímat především této korupce, pak útokem na parlamentní
demokracii a svobodu rozhodně není ještě stále krotká, i když občas zbytečně
teatrálně předváděná snaha „represivních složek“, konečně některé projevy
korupce vyšetřovat, ale v chorál se slévající útoky části politického
spektra, že policie a státní zástupci zacházejí příliš daleko.
Korupce u nás přitom narostla do olbřímích rozměrů i proto, že dvacet let
politici „vymezovali prostor“ pro možné stíhání korupce tak, že „represivní
složky“ skoro nic stíhat nemohly. Lidé v jejich čele příliš dobře věděli
„kde se mají pohybovat a jak se tam mají pohybovat.“ Klaus byl v těch
dobách premiérem, později předsedou Poslanecké sněmovny, nakonec prezidentem.
On a další politici by nejlépe udělali, kdyby v dané situaci využili
svého práva mlčet. Problémem České
republiky není, že by v ní vládli plukovníci a podplukovníci, kteří se
údajně vydávají za hlas lidu. Největším problémem jsou často zkorumpovaní
politici, kteří na nějaké reprezentování „lidu“ už dávno rezignovali.
V zemi, která má jak dlouhé tradice zkorumpované partokracie, tak
policejního státu, je samozřejmě na místě dávat si na počínání policie pozor, k
čemuž jsou povoláni nejen státní zástupci, ale i soudy. Naopak varování
z úst politiků, že represivní složky u
nás ohrožují demokracii, jsou dost kontraproduktivní.
Mnozí občané pouze usoudí, že se postřelené husy něčeho hodně bojí, a
s demokracií to nemá nic společného. O té dokáží pěkně mluvit na
seminářích a v parlamentu. Můžeme si být naopak jisti, že
v odposleších, které policie nashromáždila při sledování Romana Janouška a
Ivana Rittiga, politici o demokracii nemluvili.
Šlo o jiné věci, a současná varování o policejním státu z řad části
politické třídy se zdají být ze všeho nejvíc pokusem policii a státní zástupce
zastrašit. To je momentálně jeden ze „středobodů“ souboje s demokracií a
lidskou svobodou v naší zemi.
Právo, 29.7.2013