Jiří Pehe
Příznivci
prezidenta Miloše Zemana často argumentují, že ústavu je sice nutné formálně
dodržovat, alespoň pokud jde o psaný text, ale jelikož je prý třeba okamžitě
řešit řadu vážných problémů země, nelze se zase až tak úplně zdržovat nějakými
idiotskými zvyklostmi.
Pod palbu kritiky
se dostal i samotný parlamentarismus. Vlády hlásící se k parlamentarismu
prý dokázaly zvýšit za posledních deset let zadlužení země ze 400 miliard
korun na 1700 miliard korun, napsal jeden významný levicový komentátor. Argumenty
proti Zemanovým ústavním postupům i údajným snahám ovládnout sociální
demokracii je prý tudíž třeba pečlivě vážit. Je třeba se ptát, čí vítězství
bude lepší pro živořící zemědělce, pro přežívající živnostníky, pro propuštěné
horníky.
Ano, parlamentní
demokracie, zvláště v zemích, které s ní nemají moc zkušeností, může
být docela neefektivní proces, kterým ze zákulisí manipulují různé parazitické
struktury. Potíž je v tom, že mocenské zkratky pod záštitou silného vůdce,
s heslem neodkladného řešení problémů
země, jsou většinou jen přímou cestou do politických pekel.
Více než čtyřicet
let vládla v této zemi strana, která údajně věděla, jak „vědecky“ řešit
nejen problémy naší země, ale celého světa. Na celém světě to nebylo hned
možné, tak se do vědeckého řešení pustila alespoň v rámci sovětského
bloku. Parlamentarismus byl prohlášen za buržoazní přežitek, ačkoliv parlamentu
bylo dovoleno dál existovat. Dokonce se konaly volby, v nichž 99 procent
občanů volilo jednu kandidátku.
Vláda neodvozovala
svoji legitimitu od parlamentu, ale od jediné strany. Strana se navíc
v horších časech opírala o jediného vůdce. Lidové demokracii bylo učiněno zadost
v podobě takzvaného demokratického centralismu.
Bylo to rozhodování
prý efektivnější, než zastaralá liberální demokracie. Ovšem s několika
malými háčky. Jedním z nich bylo, že po čtyřech dekádách neustálého a
hlasitě deklarovaného řešení problémů dělníků, rolníků, horníků, inteligence a
obecně všeho pracujícího lidu, se režim dopracoval až ke krachu. Nikdy asi
už nedozvíme, o kolik zvýšil tento
zaručeně neparlamentní režim přímé i nepřímé zadlužení země. I proto, že takové informace byly tajné.
Ke krachům také
obvykle nakonec spějí i mírnější formy autoritářství. Někdy takové země,
začínající jako rozvojové, po určitou dobu ekonomicky rostou, jenže pak tyto
režimy, jako třeba dnešní Čínu, začne vnitřně rozežírat korupce a nejasná
pravidla hry, protože neexistuje otevřené fórum
pro kritickou diskusi. Roste i
frustrace mnoha lidí, že jim rádoby osvícení vůdci–odmítající
těžkopádný parlamentarismus ve jménu řešení velkých problémů—odpírají svobodu,.
Možná bychom tedy
v současné diskusi měli více zvažovat i různá rizika takových mocenských
zkratek. Odbývat je tím, že se parlamentarismem ohání zdiskreditovaný Kalousek a jemu podobní,
kteří pod záštitou parlamentarismu náš pracující lid v minulých letech jen
šidili, je dosti krátkozraké.
ČRo Plus, 7.8.2013