Projev
prezidenta Miloše Zemana v Poslanecké sněmovně před hlasováním o důvěře vládě
Jiřího Rusnoka nabídl bez ohledu na výsledky hlasování několik zásadních
poznatků.
Tak
především: prezident sice tvrdil, že v případě odmítnutí Rusnokovy vlády zůstává
ve hře i jmenování Miroslavy Němcové, ale zároveň to vlastně vyloučil.
Potom, co se
nakonec odehrálo v podobě rozpadu stojedničky bývalé koalice, není možná
už tolik důležité, co chtěl Zeman ve vztahu k případnému jmenování Němcové
naznačit, ale i tak jsou jeho výroky před PS důležité z hlediska jeho
uvažování do budoucnosti.
Kupříkladu
dosti skandálně deklaroval, opět v rozporu s duchem ústavy, že s případným
druhým pokusem o jmenování vlády by čekal na ukončení policejního vyšetřování
možného spojení některých politiků a tzv. kmotrovských struktur, z něhož,
jak prý naznačil novinovém rozhovoru vrchní státní zástupce Ivo Ištván, by se
mohla vynořit senzace.
Neváhá-li
prezident něco takového zdůraznit v projevu k PS, má nejspíš vlastní
zdroje informací. A naznačuje, že se ona
senzace týká významného politika či politiků z řad bývalé koalice, což by
výrazně změnilo situaci při hlasování o vládě vzešlé z jeho druhého pokusu.
Už jen takové náznaky z úst prezidenta
snižují věrohodnost vyšetřovatelů, protože odkud by jinak Zeman informace měl?
Jako podstatné
v Zemanově strategii se také jeví, že pokud neblufoval, nejspíš věděl, že za
pár týdnů by stojednička bývalé koalice byla vyšetřovateli rozmetána
tak jako tak. Ačkoliv se nakonec stojednička rozpadla sama, a budou nejspíš předčasné
volby, Zemanova slova zůstávají jako výstraha.
Výstrahou ve
vztahu k tomu, jak si prezident vykládá ústavu, by měl být i fakt, že pokud
by nakonec ani „senzační“ obvinění stojedničku nerozbila, Zeman naznačil, že by
se inspiroval mimoústavním mechanismem, který zavedl Václav Havel, když
premiéry přímo nejmenoval, ale nejprve někoho pověřil hledáním řešení. Takové
hledání samozřejmě může trvat další týdny či měsíce.
Konkrétně Zeman
obhajoval svůj současný postup odkazem na postup Havla v lednu1998 při jmenování Tošovského
vlády.
Zamlčel ale, jak se mu občas při
práci s informacemi stává, to podstatné. Tehdy měl totiž Havel ještě před
hlasováním o důvěře ujištění parlamentní většiny, včetně Zemanem vedené ČSSD,
že vládu podpoří výměnou za předčasné volby.
Tošovský pak před hlasováním mohl
deklarovat, že mandát jeho vlády je omezen vůlí většiny parlamentních
stran dospět k předčasným volbám v červnu 1998.
Zeman sice ve svém projevu utnul spekulace, že by se po
volbách neřídil výsledky voleb, ale zároveň řekl, že bude jmenovat „představitele“
vítězné strany. Což není totéž jako
„předseda“. Je si evidentně vědom, že ČSSD už má pod kontrolou, takže je jen na
něm, který představitel této „prezidentské“ strany nakonec povede vládu.
Shrnuto a
podtrženo, Zeman je už vítězem, a ví to. Agresivní, vůči bývalé koalici i
některým jejím politikům občas výsměšný tón jeho projevu to jen potvrdil.
Možná jediná skutečně
nezodpovězená otázka zní, zda ve volebním klání se skandály a asi i dalšími
odhaleními rozvrácenou pravicí, získá prezidentská ČSSD spolu se Stranou práv
občanů – zemanovci a KSČM jen prostou, nebo ústavní většinu. Kdo chce, může si
tipnout, zda bude Zeman silnou většinu využívat spíše uměřeně, jako Robert Fico
na Slovensku, nebo k válce proti všem svým bývalým protivníkům a změnám
ústavy, jako Viktor Orbán v Maďarsku.
Právo, 8.8.2013