Česká strana
sociálně demokratická má historicky těžký osud. Po vzniku Československa se
z ní odštěpila komunistická strana, která ji v roce 1948 nakonec, i
kvůli oportunistům ve straně, pozřela. Po roce 1989 se znovu konstituovala, ale
až do nástupu Miloše Zemana do jejího čela měla problémy se prosadit.
Když už se
zdálo, že bude hrát roli autonomní demokratické levice, vyměnil Zeman levicové principy
za pohodlné vládnutí s opoziční smlouvou v zádech, a strana, dělící
si prebendy s ODS, rychle prorostla
nejrůznějšími klintelistickými zájmy.
Vladimír
Špidla, bytostný sociální demokrat, se snažil s tímto dědictvím vypořádat
i tím, že nepodpořil Zemana v prezidentské volbě v roce 2003. Toto
rozhodnutí je také jednou z příčin současné krize ČSSD.
Uražený Zeman
využíval svoje spojence ve straně po celých deset let, až do svého zvolení
prezidentem v přímé volbě, k podvracení své bývalé strany. Založil
dokonce stranu vlastní, jejímž jediným úkolem bylo sebrat co největší počet
hlasů ČSSD, tak aby nemohla vládnout. Když volby v roce 2006 dopadly
patem, pomohli přeběhlíci netající se úzkými vazbami na Zemana vytvořit
pravicovou vládu Mirka Topolánka.
Všem
rozumným sociálním demokratům mělo být jasné, že v přímé volbě nesmí
zvolení pomstychtivého Zemana připustit. Vždyť ve svých knihách mluvil otevřeně
o potřebě deratizace „krys“, které ho
při prezidentské volbě v roce 2003 zradily.
Zeman měl
svoji pátou kolonu v ČSSD už v době volby, ale k jeho zvolení
prezidentem přispěla také bohužel špatná taktika sobotkovského vedení, které
prezidentskou volbu podcenilo.
Jiří
Dienstbier byl sice nejnadějnější tváří „nové“ ČSSD, ale nesplňoval, už kvůli
svému relativnímu mládí, kritéria, která
si Češi spojují s prezidentem.
Navíc ho vedení strany nechalo v prezidentské volbě tak trochu na
holičkách, a začalo ho skutečně podporovat, teprve když bylo zřejmé, že má
k vítězství blízko Zeman.
To, co jsme
zažili den po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny podobě puče
„zemanovců“ v ČSSD proti Sobotkovi, je z větší části už jen logickým
vyústěním selhání sobotkovského vedení v prezidentské volbě. Další
tragická kapitola v dějinách ČSSD
se ovšem nemusela možná psát, kdyby Sobotka a jeho zastánci v ČSSD šli do
otevřeného střetu s haškovsko-zemanovským táborem hned poté, co Sobotka
získal na březnovém sjezdu silný mandát.
Místo toho
se ale Sobotka a jeho spojenci nechali zatlačit do defenzívy a jen taktizovali.
Zemanovci si ještě před volbami zkoušeli, jakou mají sílu, když kupříkladu v reakci
na Zemanova slova, že nemusí premiérem jmenovat předsedu strany, ale toho, koho
mu doporučí předsednictvo, v tajném hlasování Sobotku téměř svrhli.
Nebylo ovšem
v jejich zájmu tak učinit před volbami, protože se nedalo předvídat, zda
by taková akce nepoškodila ČSSD ještě víc, než už ji poškozovaly těžko
skrývatelé občasné spory obou křídel.
Sobotka si
bohužel sám nad sebou definitivně podepsal ortel, když nejprve brojil proti
prezidentské vládě v čele s Jiřím Rusnokem coby instituci porušující
pravidla parlamentní demokracie, ale pak ji pod tlakem zemanovců podpořil.
V očích jeho odpůrců to byl
nepochybně projev slabosti, který jim dal důvod věřit, že až po volbách na
Sobotku zaútočí, nebude klást odpor.
Jeho
příznivci vysvětlovali tento krok jako chytrou taktiku, která mu umožní přežít
v čele strany, a v případě, že strana pod jeho vedením docílí velkého
vítězství, umožní mu také odrazit snahy Zemana stranu ovládnout. Jenže lavírování, jakož i stále zřetelnější
spory ve straně měly devastující účinek na potenciální voliče.
Ač měla ČSSD
našlápnuto ještě v době pádu Nečasovy vlády k volebnímu výsledku
přesahujícímu 30 procent, začala ztrácet nejen liberálně-středové voliče, kteří
si dění ve straně vyhodnotili tak, že puč proti Sobotkovi a ovládnutí strany
Zemanem přijde tak jako tak, ale začala ztrácet i voliče, kteří v bojích
sobotkovců s haškovci viděli jen symptomy nemocného českého stranictví,
před nimiž varovali Andrej Babiš a Tomio Okamura.
Sociologické
analýzy volebních výsledků nepochybně ukážou, že mnoho potenciálních voličů
levice nakonec přeběhlo právě k těmto nepolitickým hnutím. Levicoví
liberálové raději volili lidovce nebo zelené. A mnozí radikální levicoví
voliči, kteří chtěli za každou cenu registrovat ve volbách svůj odpor
k pravici, přešli do voličského tábora KSČM.
Volební
výsledek ČSSD ovšem nebyl v případě útoku zemanovců na Sobotku
rozhodující. Byla to nejspíš dlouho připravovaná akce, koordinovaná
s Hradem. Dá se předpokládat, že existovalo několik scénářů, jak Sobotku
hned po volbách „vyřídit“ tak, aby ho Zeman nemusel pověřit vyjednáváním o
sestavení vlády.
Když ale
zemanovci v podobě usnesení předsednictva strany, že má Sobotka skončit
v postu předsedy a nemá se účastnit vyjednávání o příští vládní koalici,
zdánlivě dosáhli svého, možná se trochu přepočítali. Sobotka předem připravený
rozsudek nepřijal a rozhodl se bojovat. Za něj se postavili někteří významní sociální
demokraté, jako je předseda senátního klubu ČSSD Petr Vícha, předseda Senátu
Milan Štěch nebo místopředseda strany Lubomír Zaorálek.
Pokud by
ústřední výkonný výbor strany nebo mimořádný sjezd usnesení předsednictva
neposvětil, utrpěli by zemanovci zdrcující porážku. Jisté ovšem bohužel je, že
ať už souboj obou křídel dopadne jakkoliv, je strana zase jednou fatálně
rozštěpená a bude v ní panovat nějakou dobu dvojvládí.
Prezident Zeman
se, jak jinak, jasně postavil za pučisty, když zopakoval slova Haška, že by měl
Sobotka ve světle volebních výsledků rezignovat, a je také jasné, že bude při
hledání příští vládní sestavy spolupracovat s Haškem. Jenže se ještě může
ukázat, že poslanecký klub ČSSD, jakož i ÚVV nemusí být s tímto postupem
srozuměn. A jelikož jakákoliv příští vláda bude nejspíš potřebovat všech 50 hlasů
poslaneckého klubu ČSSD, pustil se Hašek
v zastoupení Zemana do velmi dobrodružného podniku, i pokud jde o
případnou účast ČSSD ve vládě.
Klíčovou
roli v tom, jak se budou věci v ČSSD dál vyvíjet, může paradoxně
sehrát Andrej Babiš. Pokud přijme puč v ČSSD jako fakt, a bude o vládě
vyjednávat s Haškem, Sobotkovo křídlo se definitivně dostane do těžké
defenzívy. Pokud Babiš naopak jasně řekne, že puč v ČSSD je přesně oním
projevem nemoci českého stranictví, s nímž on a jeho ANO nechtějí mít nic
společného, Hašek i Zeman mohou takříkajíc „ostrouhat“. Jisté je, že pokud
Babiš přijme „pučisty“ v ČSSD jako partnera pro vyjednávání, poškodí tím
svoje hnutí.
Je navíc
zřejmé že ve světle posledních kroků Zemana a jeho spojenců je hlavním úkolem české
politiky postavit hráz prezidentovi, jenž nejen mimoústavně posunuje zemi
k prezidentské republice, ale který může úplně zničit nejen nejstarší
českou politickou stranu ale vlastně politické strany vůbec.
Babiš sice
vedl kampaň proti politickým stranám, ale jen těžko si může přát, aby došlo
k úplné destrukci parlamentního systému. Příště by bylo na řadě ANO.
Deník Referendum, 28.10.2013